Kounovskými řadami s kočárkem aneb první výlet

13. července 2006 v 23:18 | Sargo |  Zabíhající se mamina
Bývaly časy, tuším, že ještě ty bez dětí, kdy mi výlety z tří měsíčním prckem přišly jako snadné a nenáročné. Mrňousovi není třeba skoro nic nosit sebou, jídlo má kdykoli při ruce, přebalování se zvládne i na lesní tišině a beztak stále spí, že. Realita za touto idealistickou představou nemálo kulhá. Postel mi připadá zajímavější než Stonehenge a krátké intervaly mezi jídlem je nutno využít maximálně efektivně, jinak je najednou večer a znovu tu máme tu postel…
Buď jak buď, u příležitosti tří-měsíčních narozenin (ve skutečnosti proto, abych už měla pokoj od Járova naléhání ;-)) vyrazili jsme na turistický cíl Kounovské řady. Chystali jsme se již delší dobu, ale většinou do toho něco vlezlo - a nebo Murýšek nebyl v dobré náladě na podobné kratochvíle.
Spolupracující mrňous

Ale onoho dne se podařilo a časně ráno, kolem půl desáté, jsme vyrazili směr Louny. Cestou z Járy postupně lezlo, že se nejedná o krátkou, nenáročnou procházku kousek od silnice, jak celou dobu (což nyní rafinovaně popírá) inzeroval, ale o prudké stoupání lesem do ohavného kopce k lokalitě zvané Na rovinách. Hádám, že tento název dostala ona náhorní plošina od prvního realitního agenta v Čechách, když potřeboval prodat pár palouků na krpálu.
Výchozí stanoviště, jak se sluší a patří, na nádraží
Podrbala jsem Murýška za uchem, smutně pohlédla na své zcela nepochodové sandálky a vyrazili jsme. K tomu, abych si vyřídila účty jsem dostávala příležitost průběžně. Kupříkladu zvolal-li Jára nad osaměle a elegantně se tyčícím elegánem: "Hle, typický keltský strom!" Mohla jsem snadno suše odvětit, že je to akát, z Ameriky dovezený plevel, spoléhajíc na to, že kdyby to náhodou byl opravdu typický keltský strom, můj biologií nepoznamenaný manžel to stejně nepozná.
Typický keltský... no, ale vypadal tam moc hezky :-)

Terén byl zajímavý. Začalo se ostrým kolmým stoupákem, kde jsem měla dosti příležitostí k jízlivým poznámkám o plánovačích tras a jejich fyzické kondici a prohlášeními o tom, jak jsem chudák malej ve špatných botičkách. Cestička byla velmi úzká, velmi strmá, plná větví a kamenů a tlačit kočárek byla vážně fuška. Po nějakém čase byla ještě užší, ještě strmější, víc větví a víc šutrů a tlačit kočárek byla ještě větší fuška. Nezbývalo mi mnoho dechu na jízlivé poznámky a každou ceduli četli jsme velmi pozorně do posledního písmenka.
Jak známo, na fotkách i strmý svah vypadá pohodově... na příklad zde.

Na poli, kudy nás vedla dál značka, rozšířili jsme pěšinku na dvojnásobek (můžu za to, že je kočár přeci jenom širší než koloběžka?) a opět se zanořili do lesa, kde nás čekala menší srandička s kmenem padlým přes cestu. A pak ještě užší stezka… ale po rovině… kdy začínal Jášulka nenápadně naznačovat, že by si třeba něco dal.
Poponášením vpřed!

Les byl sice velmi pěkný, ale pohodlnému posezení značně nepřátelský. Rovné pařezy se v jiném než animovaném lese nevyskytují a uložit se do jehličí se mi valně nechtělo. Bylo mi jasné, že se utáboříme nějak, a až pak znovu vyrazíme, po dvaceti metrech přijdeme k optimálnímu posezu. Nabízelo se tedy ujít těch dvacet metrů rovnou... Vysvětlila jsem Jášulkovi, že musí vydržet ještě pět minut, protože dojdeme k pěknému altánku a pohodlnými křesílky. Uběhlo asi čtyři a půl minuty, když jsme došli… no, altán to nebyl, ale příjemné překvapení rozhodně!
Dlabací idylka

Jášula se bez jakýchkoli kroutidel a zdržovaček naprásknul a jeli jsme dál. Pravda, omylem v protisměru, takže se hůř hledaly značky, ale zas tak to nevadilo. Kus pěkné sjízdné cesty mezi polem a lesem nechal nás zregenerovat, a šup zpět na drncání po opuce. Jášovi se jízda očividně líbila. Tvářil se spokojeně a kdyby nebyl v kočárku takový padoušský čudlík, který ho pak jistou dobu silně rozrušoval (zlý, zlý čudlík, ošklivák jeden!), a který jsme nakonec museli zakrýt, výlet by pro něj jistě neměl chybku. Plínky plnil zdatně a bez námahy, natřásání plnilo dobře svůj účel.
Jestli maliníky a podobné ostníky nerozdrápaly látku kočárku jsem raději ještě nezkoumala.

Našli jsme i největší zdejší menhir. Jak Jára správně pravil, tenhle šutr tyje z nedostatečné definice onoho pojmu, protože pro něco, co trčí pět čísel nad zem, je to název lehce přehnaný.
To je on. Jmenoval se Gibon.

Chvíle lesem podél jedné z řad - o nich více ve výtečném speciálním článku na Járově blogu.
Možná keltská práce, možná ne... ale rozhodně to je ono :-)

I Jáša si stekl (ztekl? každopádne zdolal) svůj kámen

Dva kiláky přes pole na poledním slunci a pak prudký sešup ozvláštněný pořádnými šutráky, kdy i při pomalé jízdě Jáša nevylítnul z kočárku jenom díky tomu, že má střechu.
Příprava na cestu přes žhavá pole. 35oC ve stínu? No a? MY máme plínku!

Jen pro pořádek musím dodat, že i při pozdním obědě v pizzérii s nejdelší objednací lhůtou v Čechách byl ohromně vzorný - a tradá domů. Náramně se mi to, přes pekelné vedro, zalíbilo a chystala jsem se, jak budeme vyjíždět každý týden. O cíle rozhodně nouze není, o což se nemálo přičiňuje Járova rozrůstající se sbírka průvodců.
To by ovšem pondělí nesmělo vypadat jak noční můra ženy na mateřské "dovolené". Murýšek se lekal i vlastního stínu, jídlo po dvou hodinách, neustále chovat a schovávat se... Myslím, že s turistěním ještě počkáme, ehm. Mám ostaně takové tušení, že nebude trvat dlouho, kdy si to začne naopak náramně užívat... :-)
Užívající si mrňous
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 zuzour mour zuzour mour | 21. července 2006 v 16:36 | Reagovat

ježišmarjá, to dítečko už je veliký! a já jsem ho ještě neviděla! máte nějaký návštěvní hodiny, kdy své miminko vystavujete pro zvědavé sestřenky?

ps: krásný fotky, krásný miminko, krásná rodinka, zatlačuji slzu dojetí:)

2 Sargo Sargo | 21. července 2006 v 18:21 | Reagovat

Však se taky styďte. Miminečko už dávno není miminečko, ale pořádné obluďák veliké! :-) Mno, co děláte... kdykoli? :-D

3 jana a tomáš jana a tomáš | 23. července 2006 v 15:39 | Reagovat

Tentokrát jen az mě / Tpmáš je v práci/, po návratu z první vlny prázdnin jsem kontrolovala, jak roste vaše mimi a poslední fotka mě dostala. Neberte to jako podlézání, ale opravdu celý tatínek. Taky se stavíme do fronty, nechcete někdy přijet? Jana

4 Sargo Sargo | 23. července 2006 v 22:11 | Reagovat

Přiznávám, ta poslední je tam velmi záludně. Ať je již blog jakýkoli, při náhlém pohledu na usmívající se mimí se člověk musí zažulit, ať chce, nebo ne ;-)

A chceme! Jdu pověřit domlouvače... :-)

5 JM JM | Web | 23. července 2006 v 22:11 | Reagovat

Ahoj Jano, díky, díky! Určitě jo - už jsem Tomášovi smsoval, ale došlo mi, že jste mimo, že neměl žádný komentáře:-)

6 evi evi | Web | 26. dubna 2012 v 19:00 | Reagovat

No ano, kojení v takovémto "altánku" v lese už mám taky za sebou:-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama