Porod v Motole - verze pro silnější povahy, realistická ;-)

15. dubna 2006 v 9:49 | Sargo |  Čerstvá mamina
Plán byl vcelku jasný. Porod přirozený, takzvaně alternativní, v přátelském prostředí ne porodního boxu, ale samostatného pokoje, kde budeme moci být první i druhou dobu porodní, někde, kde neprovádějí s rodičkou ani mimísem nic zbytečného a kde budeme moci být po porodu co nejvíce spolu a mít mimíse u sebe. Polohu si zvolím sama a o nástřihu nechci ani slyšet. To vše nejlépe ve Vrchlabí, kam si uděláme pěkný výlet pár dní předem a v příjemném penziónku vyčkáme začátku; v případě, že nebude elán na přejíždění, tak v Hořovicích.
Mno, a teď k tomu, jak to bylo :-))

Nic nenapovídalo tomu, že by nám hrozil porod předčasný. Když mě proto jednu pěknou středu ráno probudilo bolavé bříško, zase jednou zcela novým způsobem, nijak mě to nevzrušovalo, jen jsem odřekla společenské aktivity s tím, že mě čeká zase jednou den v posteli. Odpoledne mi došlo, že to asi budou stahy a že ke všem ostatním radovánkám se přidávají poslíčky; ostatně, plně odpovídaly definici. Nepravidelné, změnou polohy snadno utišitelné, hned silnější, hned slabší, ve vaně úplně v klidu (však jsem tam taky strávila půl dne ;-)). Nebolelo to nijak zvlášť moc, rozhodně míň, než jaké byly jiné bolístky před tím.
Den se nějak překlepal, Jára přišel z práce docela pozdě, ale když viděl, jak kníkám, udělal mi obrovskou hromadu brambor se sýrem. Ještě teď si pamatuju, jak to ohromně bodlo a udělalo mi to dobře :-) Zpětně vzato už jsem byla v krásně rozjeté první době porodní. Po jídle (zvládla jsem ho, tuším, tak na pět stahů ;-)), to bylo někdy k půlnoci, se mi udělalo výrazně líp a usoudila jsem, že než to přejde úplně, zalezu do postele s nejapnou hrou na mobilu, u které se podobná příkoří přečkávají ještě líp jak s detektivnou od Agaty Christie - a to je co říct! Většinou mě to uspí, tentokrát jsem se probděla až do asi tak do pěti do rána, kdy už mi přišlo, že je to nějak moc; charakter bolístek se rychle změnil, zesílily, nešly utišit.
Napadlo mě i konečně si změřit, jestli jsou ty záchvaty pravidelné (ne, stále jsem tomu neříkala kontrakce :-)), a usoudila jsem, že když se opakují mezi pěti a deseti minutami, že už se dá mluvit o jisté pravidelnosti. Ale nebolelo to ani zdaleka tak moc, kolik bych čekala, že v téhle fázi bude; tedy, pokud by šlo o porod. Bylo mi jasný, že je čas vyrazit na konzultaci s nějakou tou kapacitou lékařskou, jen tak kdyby něco, samozřejně. Přeci jen jsem měla obavy o Jášu a netěšila mě představa, že bych byla celý den doma sama v takovém stavu.

Chvíli jsem ještě hledala na netu popis podobných příznaků, ale jednak se něco podobného blbě hledá, jednak doktor už byl zcela jasný, takže do Vrchlabí, kde jsem čekala přátelský pohovor, jsem zavolala spíš právě pro ten pohovor :-D Byli jsme v 35. týdnu, takže byl jasný směr Motol, dávno rozhodnutá (za nepravděpodobnou braná) varianta pro "kdyby bylo něco špatně". Sestřička byla opravdu příjemná, i když měla po šichtě, povídala si se mnou bez známek spěchu a velmi v poklidu a k věci. Udělalo mi to dobře. Samozřejmě mi poradila odfrčet každopádně do porodnice (ne k nim, na to bylo opravdu brzo, ale to by mě stejně ani nenapadlo :-)).
Čistě ze zájmu, jestli ve vybrané porodnici číslo dvě, Hořovicích, je po páté ráno tak milá sestra, brnkla jsem i tam. Byla o dost uspěchanější, ale též příjemná.
Hodila jsem si sprchu, ale kupodivu vůbec neulevila.
Asi ve čtvrt na sedm jsem probudila Járu s tím, že jedeme.
Co lidi nadělají s tím balením tašky do porodnice? Mno, ehm, opravdu už jsem měla její sbalení naplánované zrovínka na ten den... ale trvalo asi deset minut včetně vytištění seznamu a hledání hřebenu a trochu toho kroucení se ;-) Ale fakt je, že to už jsem měla mít dávno. Vzala jsem jen nezbytné věci (koneckonců, nejela jsem rodit, že ;-)) a ani mi pak nic nechybělo. Bylo toho překvapivě málo. Humorný bod k balení byl, že tašku Jára vydrbal, více méně náhodou v záchvatu aktivity, večer před tím.

Něco po sedmé jsme dorazili do Motola. Bylo to ohromně stylové. Balení na poslední chvíli, bez peněz, bez benzínu, Jára jel jako správný pobledlý budoucí otec - rozjížděl se s ruční brzdou, řadil jak podle plotu a ještě si ze záhadných důvodů vzal košili a kalhoty od obleku. ;-)
Cestou jsem spočítala, díky výhledu na hodiny na palubní desce, že intervaly po třech minutách. Ale na kontrakce mi pořád přišlo, že to málo bolí :-)

Porodnici jsme (Jára ;-)) našli hned. Zaparkovali jsme zcela nesprávně na míste pro invalidy, ale na hledání místa jsme ani jeden jaksi neměli náladu. Jára vzal, dle mého soudu zbytečně, tašku sebou. Naštěstí nás vzali hned; vlezla jsem tam jak spráskanej hafan v domění, že mi poklepou na rameno, se schovívavým úsměvem dají nějakou piluli, aby poslíčky přešly a za chvíli pojedeme domů. Sestra mě připojila na monitor zrovna když jsem rozdýchávala další vlnu a sdělila mi, že kontrakce nemám, tak ať jsem laskavě v klidu a dýchám zhluboka. Nebyla moc milá, vlastně vůbec, ale dlužno říci, že to byla na dlouhou dobu jediná protivná osoba (a jedna z malého mála), kterou jsem tam potkala.
Slyšet, jak Jášovi tluče srdíčko, pravidelně a rychlostí, která mi připadala v pořádku, bylo strašně fajn. Ale nemocniční prostředí, nepohodlná poloha a zkracující se intervaly - už to nebylo jako doma, kdy jsem popobíhala a spokojeně si funěla. Už to fakt bolelo a konstatování, že na monitoru stahy vidět nejsou - usoudila jsem, že se raději nechám uvést do narkózy po zbytek těhotenství, protože jestli tohle bylo "nic" a mělo to trvat dalších šest týdnů...?
Chvíle čekání, kdy ohromně pomáhalo chodit, či spíše pobíhat, a za něco se věšet. Ještě jsem navrhovala Járovi, ať se jede domů najíst, převlíct a tak :-))

Přišel doktor, ze kterého si pamatuju jenom nikotinový odér a krabičku od cigár v každé kapse, pravil, že jsem otevřená na pět centimetrů a mám půlku porodu za sebou a mírně mi vynadal, že jsem nepřišla včera, kdy by se to něco dělat - patrně měl na mysli zastavit. K mému konstatování, že to prostě na příjezd nebylo, se stavěl dosti skepticky ;-) Řekl sestře, že rovnou na sál, na což se tvářila, zřejmě ještě pod dojmem monitoru, dost skepticky zase ona. Podepsala jsem nejnutnější papíry - ptát se mě moc nezkoušeli. Pobavil mě zejména souhlas se spontánním porodem. Bohužel zapomněli na papír o jménu dítěte, takže si kvůli rodnému listu udělám výlet na matriku ho ještě dopodepsat.
Během stahů jsem začínala mít zatemníno, byla jsem zcela obrácená do sebe; mezi nimi naprostá pohoda. Přišla sestřička a odvedla mě do jakéhosi kamrlíku. To už bylo kolem osmé. Byla tam ještě další mamina čekanka, která chudák nevěděla kam s očima a styděla se víc než já - sestřička mi oholila hráz a na mé nesmělé kvíknutí, že pořád ještě doufám, že nástřihu uteču, se tvářila dost pobaveně, což mě nepobavilo. Pak mi ale vysvětlila, že u předčasných porodů se nastřihává automaticky, aby se prckům co nejmíň pomačkala hlavička. Ach jo. Otrava o to větší, že pak ještě řekli, že bych to jinak nepotřebovala. Ale neměla jsem v úmyslu protestovat v takovémhle případě proti čemukoli.
Navíc představa, že rodím, mi přišla absurdní.

Šoupli mě do sprchy, ale nesedla mi. Zajímavé, během celého těhu mi dělala voda skvěle. Ale byla jsem zpocená jak myš, takže alespoň z, ehm, společenských důvodů to bylo přínosné :-D Přišly se mi představit dvě doktorky, co měly být u porodu. Byly šikovné, stihly to mezi dvěma stahy. ;-) Obě vypadaly ohromně mladě a sympaticky.
Pak mě někdo odvedl na sál - tam mám okno, ale jak jsem si lehala si pamatuju, tak to tak muselo být :-D Zase někdo divil, že už. Sál byl přesně toho druhu, ze kterého dostane citlivější dušička noční můru. Boxy s dokonale propracovanou akustikou, aby bylo všechno slyšet všude co nejlíp, nepříjemné světlo do očí, hromada lidí, v hlavách postele průchozí chodba s nemalým provozem personálu všeho druhu.
Bylo mi to naprosto a dokonale jedno a navíc jsem pečlivě vypnula veškerou potřebu soukromí. Mimísek se stal sice daleko abstraktnější věcí, než kdykoli před tím, ale vědomí toho, že se prodírá tak brzy, a kdo ví proč, mě stejně pro mě samou odstavilo zcela na vedlejší kolej a hodlala jsem poslouchat jak hodinky zcela ve vleku lékařských pokynů :-)
Máme hezký kousek po osmé, dost možná už půl deváté.

Během pár stahů jsem přišla na to, jak si mezi nimi cíleně odpočinout, to byla docela úleva. Snad díky těm boxům mluvili všichni potichu, nebo mě postihla nějaká místní hluchota. Konečně přišel Jára, v elegantním zeleném oblečku, a to bylo hrozně fajn; toho jsem slyšela dobře, ale mluvení mu moc nešlo :-D A ať někdo říká držení za ruku "jenom"!
Trhli mi vodu, byla překvapivě horká a bylo jí strašně moc.
Sestřička do mě pořád hučela, jak mám dýchat. Byla hrozná fuška soustředit se na význam slov - ochota spolupracovat byla, ale byla jsem nejvíc ze všeho strašně paf a prostě jsem nevěřila, že rodím. Ze začátku si ještě pamatuju, že tam bylo pár studentíků - což jsem podepsala - nějaké sestřičky, které se vzájemně zaučovaly, a pak houfek lidí kvůli mimískovi (ani jsem si nepřipadala dotčeně, že větší, než kvůli mé maličkosti ;-)). Někdo mi říkal, že "už brzy" a snažila jsem se ve světlé chvilce vymámit, jestli to "brzy" znamená za dvě hodiny nebo za pět. Kdybych tušila, že to "brzy" bude trvat čtvrt hodiny, jsem víc v klidu ;-D

Krááásně jsem se předýchala - v jedné chvíli si pamatuju, že mě tam propleskávali a že mi to přišlo srandovní, protože jsem je vnímala, ale pár okamžiků nebyla schopná dát najevo, že o tom vím. Vůbec mi dalo hodně práce neztrácet vědomí, hlava se mi motala hrozně. Vedla jsem neustále v duchu dlouhé "dialogy" - o tom, jak se mi motá hlava, s paní mateřského centra, kde jsem o den později měla mít předporodní kurs s tématem "porod", s doktorem o tom, jestli mu pořád ještě moje nadměrně tvrdoucí bříško od šestého měsíce přijde jako normálka... O něco později jsem stihla jakýsi mikrospánek, během kterého jsem došla k názoru, že spím a že se mi zdá, že rodím. Přišlo mi ohromně zajímavé, že se mi zdá o Motole a když jsem se probrala a zjistila, že je to realita, málem jsem se stihla začít smát před dalším stahem.
Bylo mi ukrutné horko a Jára mi začal chladit čelo mokrým kapesníkem. Bylo to hrozně příjemný a jedna z mála věcí, které jsem zcela vnímala. Další byl monitor, na který jsem byla připojená celou dobu. Srdíčko bilo mimískovi pravidelně a tak nějak přiměřeně, hodně to uklidňovalo.
No, a bolelo to. Bolelo to strašně, vůbec bych nevěřila, že něco tak moc může bolet. Měla jsem pocit, že řvu jak na lesy, ale Jára pak tvrdil, že prý ne, tak mu to raději věřím :-D Pořád jsem ještě nevěřila, že rodím a měla dojem, že do konce musí být hrozně daleko, protože tak rychle přeci první porod nemůže jít. Představa, že to bude ještě horší a bude to trvat ještě několik hodin - z toho mi bylo hodně šoufl. Fuška byla i překonat vlnu paniky na začátku každého stahu, kdy jsem věděla, že za pár okamžiků tu ta bolest bude zas.

Matně si pamatuju, že jsem je chtěla začít přesvědčovat, že žádné miminko už nechci, ať to nějak zastaví, nebo ať udělá kdokoli cokoli, jenom aby to přestalo tak bolet. Jenom úplné zbytky soudnosti a vědomí, že to není možné mi v tom zabránily - mít víc času, asi to zkusím :-D Takhle jsem nechtěla plýtvat zbytečně dechem ;-)
Ač se to zdálo neuvěřitelné, vyšetření během stahů k té bolesti ještě přidalo další. Během stahu jako takového jsem byla aspoň trochu mimo, ale na tyhle dodatečné přídavky se mimonění bohužel nevztahovalo.
Pak mi řekli, ať tlačím, což mě dorazilo. Přesvědčení, že přeci nerodím, a když už, tak ne tak rychle - kde je ta proklínaná fáze, kdy je nutkání na tlačení a ještě se nesmí? Nástřih bolel víc, než jsem čekala, ale jenom krátce, a překvapivě mohutně musela ta doktorka zabrat - asi je to přeci jenom důkladně tuhá tkáň :-)
Pár stahů jsem se snažila přijít jak na to, stále mi to šlo spíš do obličeje, navíc jsem měla tendenci se chytat spíš rukama za hlavou a prohýbat se v zádech dozadu, než se kulit do klubíčka s rukama na nohou. Byla jsem víceméně v polosedě a byla to tak hrozná fuška, kdybych si mohla vybrat, asi stojím nebo dřepím na porodní stoličce.
Pak jsem na to konečně přišla, v nějaké chvíli někdo zahlaholil: Už vidím vlásky! - tuším že ten doktor, který mě před tím vyšetřoval, asi se stavil z kuřácké pauzy, až se divím, že se tam všichni vešli, co jich tam bylo. Potěšilo mě, že budu mít vlasaté miminko ;-) Ale když to řekl, koukala jsem na něj s otevřenou pusou, že to přeci nemůže jít tak rychle. A - protože - já - přeci - nerodím :-D
Jára se napůl usmíval, napůl brečel, a jeho přítomnost byla nad zlato, i když jsem mu to v té chvíli nebyla schopná dát najevo.
Mezi stahy jsem trnula, že do toho dalšího zapomenu, jak na to :-)) Zrovna mi ty přestávky přišly hrozně dlouhé. Tahle fáze kupodivu bolela míň, než to všechno před tím. A na tři zatlačení ze mě vyklouznul mimísek.
Napřed jsem cítila hluboký úžas z toho, že jsem naživu. A vzápětí vlnu děsu, že se tak divím při tak rychlém a vlastně snadném porodu s podměrečným prckem. Ale bylo to holt ještě čerstvé :-) Pravila jsem upřímně s odhodláním, že toto úsloví již nevezmu nikdy nadarmo: To byl teda porod!
...a pořád ještě se divila, že rodím ;-)

Mrňous si vřísknul, jen tak krátce, aby se neřeklo, a sotva jsem ho zahlídla, jakou rychlostí profičeli s ním dětský pryč :-) Asi jsem říkala Járovi, ať jde za ním. Někdo mi o něm něco povídal, ale šlo to dost mimo mě, byla jsem v obzvlášť výrazné fázi nevěřícího úžasu. Ani jsem se neptala, co to je, vůbec jsem nepochybovala, že kluk. Bylo devět hodin, pět minut.
Placenta šla snadno, stačilo jen tak vlažně zatlačit. Vůbec mi nedošlo, že jsem si jí chtěla prohlídnout a tak holt smůla :-)
Připadala jsem si překvapivě v pohodě. Přišel Jára, svítil jak lucernička, s mimískem zabaleným do plínky v náručí. To byl pohled nade všechny :-) To mi teprve plně došlo, že je malej v pohodě, že ho nemuseli křísit a tak; dokonce mi ho položili na chvíli do náručí a za to jim veliký dík, snášelo se díky tomu pozdější odloučení mnohem líp a tak nějak nás to přesvědčilo, že to s námi všemi myslí dobře. Jáchym vypadal klidný a spokojený, a překvapivě hezky, byl maličký, ani nebyl pomačkaný, koukal na mě a ještě si zívnul. Na nějaké přikládání či podobné skopičny samozřejmě nebylo pomyšlení. Po chvíli ho odnesli na JIPku, vysvětlili, kde ho najdeme a že se můžeme jít podívat, jak jen budeme moct. Uf.
Šití bylo pěkná ohavnost. Čekala bych, že budu znecitlivělejší, ale bohužel nikoli. Přes veškeré odhodlání se uvolnit a ležet v klidu jsem tam nadskakovala jak nervózní ratlík a ještě jsem stihla vysvětlit doktorce, že bych jí raději potkala v bitvě, kde bych jí podobná příkoří mohla vrátit ;-)

Jára byl u mě - ochlazovat jsem už nepotřebovala, naopak, pustila se do mě pěkná zima a klepala jsem se hrozně a on tak pěkně hřál :-) Přinesli mi deku, ale klidně bych brala dvě tři další. Dvě hodiny uběhly docela rychle, tu a tam přišla nějaká sestřička prohmátnout mi ten rosol, co jsem měla na břiše, jestli se dobře zavinuje děloha. Povídali jsme si s Járou o tom všem, hihňali se, co možná potichu, jak praštěný tomu, jak všechno proběhlo pravým opakem, než jsme si tak pečlivě naplánovali, a óchali nad Jášou. Nevýhoda boxů se ale projevila zcela - o kousek dál si zrovna procházela nějaká mamina první dobou, už hodně nešťastná tam naříkala přesně těmi slovy, které se mi honily během porodu hlavou - že už raději miminko nechce, ať to někdo zastaví, že už nemůže... tak jsem to obrečela, to byla hrozná chvíle. Ale vcelku jsem byla v klidu a cítila jsem se překvapivě dobře a spokojeně a schopná přes hory skákat :-)
Pak už mě přišli odvést na pokoj, Jára se šel ještě kouknout za Jášou, že mi dá vědět. Ale musí se nechat, že dětský u nás byli několikrát: že sám dýchá, slušně drží teplo, že je větší, než by odpovídalo věku a v tak dobrém stavu, jak jen se dá takhle předčasně doufat, prostě samé dobré zprávy. Koukala jsem pak v papírech, že agpar skóre měl v podstatě na maximu, 9-10-10.
Na pokoji mi sestřička pomohla do sprchy (koupelna společná pro dva pokoje), sympaticky polopatě vysvětlila co a jak, ve sprše jsem se sebou svedla veliký boj, jestli si mám dát spíš chladnější, což bych měla, nebo teplejší, když mi pořád ještě byla taková zima. Ze sprchy mě i vyzvedla, pomohla do postele - vzhledem k tomu, že byl malý na JIPu, byla jsem na třílůžáku, jinak bych šla na rooming in, kde jsou maminy po dvou. Takhle jsem skončila mezi samými císaři, ty se na rooming-in dávají později.
Pořád ještě jsem byla hrozně překvapená, že jsem porodila, a že se cítím tak dobře. Jasně, všechny svaly mi někdo vyměnil za rosol, ale nic mě nebolelo a cítila jsem se líp, jak po většinu těhotenství. Za hoďku už jsem usoudila, že se určitě nikde nesložím, a odšourala se podívat na Jášu. JIPka je naštěstí hned vedle šestinedělí.
Byl šikulka, ani do inkubátoru nemusel, ležel ve vyhřívané postýlce a spal. Vypadal hezky, tmavé vlásky, vlastně celý pěkně tmavý, a vypadal daleko míň jako opička, než jsem čekala, vzhledem k tomu, jak si pospíšil :-)) Přišla doktorka a popovídala mi o něm, že jako dobrý. Nad sebou měl vystřižený obláček se zajícem a pěkným písmem vyvedené jméno a narození. Sestřičky si vyhrajou ;-) Nebýt tam takové vedro, asi se na něj vydržím koukat celý den :-)

Mno, a jak to bylo dál, o tom zase později. Děsit se, že máme nedonošeňátko, jsem se nehodlala. Vzhledem k tomu, jak mi bylo po většinu těhu mizerně, tak miminko, které má dvě ručičky, dvě nožičky, krásný ksichtík a je vlastně zdravé, a které holt potřebuje jen ještě trochu dozrát, mi bylo velkou úlevou. Jen dodám nezbytné míry: 2,44kg, 48cm.
Život je fajn :-D
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Marky Marky | Web | 15. dubna 2006 v 19:33 | Reagovat

Užasný. Napsat takový elaborát o porodu by se mi tedy rozhodně nepovedlo. Jediný co si pamatuju z těch 23 hodin porodu je absolutní klid mého muže, hopsání na velkém žlutém míči v porodnici, 50m cesta s nabodnutou kapačkouv ruce se vyčurat, nejlepší věta sestry " Tak maminko jdeme rodit." a ten nejužasnější pocit na světě - to když jsem poprvé vzala Merlina do náruče.

2 sargo sargo | 16. dubna 2006 v 1:04 | Reagovat

Mě zas teď po tom týdnu připadá, že tam nehorázně přeháním a že to byla pohoda... :-D

A ještě jedna věc mě překvapila - že tlačení nebylo "skoro jako na velkou", jak mi tam tvrdili, ale "úplně jako na velkou" :-D Citlivky prominou ;-)

3 Ibu Ibu | 16. dubna 2006 v 10:04 | Reagovat

Krásně popsaný porod, úplně nad tím brečím. Tak Vám přeji krásné chvilky s mimískem a ať ho máte co nejdříve doma.

Někdo psal, že na  prvorodičku je to rychlé, ale já rodila 6 hodin, asi by se o tom dalo polemizovat :-) ... také jsem občas měla průpovídky, že to bolí jako kráva a že beru toho císaře atd. atd. Ale ten zážitek, kdy ti mimíska ukážou je nezapomenutelný..

4 Markéta a Petr Svárov :) Markéta a Petr Svárov :) | E-mail | 16. dubna 2006 v 10:11 | Reagovat

No Kačenko nemám slov :) super jste to zvládli jste moc šikovní,všichni tři!!!Jojo přítomnost manžela u porodu je nenahraditelná...Ukáplo mi ti dost slz když jsem to četla...Taky jsi si dost užila,....tahle verze byla pro matky po porodu viď?Jojo už víme co je to ten porod :) I když to bolí a člověk má z toho strach a klidně by to miminko nechal v bříšku,tak je to krásný :) viď?Ten pocit když toho drobečka držíš v náručí.........nikdy na to nezapomeneme...............................

5 sargo sargo | 16. dubna 2006 v 22:45 | Reagovat

Ibu: ono vlastně těžko říct, co počítat za "porod". Hodně se počítá doba v porodnici, někdo to počítá od prvních stahů, někdo od chvíle, co mu bylo mizerně :-D Takže ten můj trval buď 26 hodin (od prvních stahů, co jsem nepoznala, že jsou to stahy ;-)), nebo cca 5 hodin (od stahů, které už by se daly považovat za důkladnější a pravidelnější stahy), nebo tři hodiny (kdy už to docela bolelo), nebo dvě hodiny (v porodnici) :-D

Markétka: jo jo, tahle je raději pro ty již po porodu, ať se zbytečně neděsí ;-)

All: jo, ten pocit, kdy prvně držím mimíska, je opravdu nezapomenutelný, jak na mě koukal se mi vypálilo do paměti dokonale a nesmírně intenzivně :-)

6 Zek Zek | 18. dubna 2006 v 22:19 | Reagovat

Pekne napsany ;) At vam dobre roste ;)

7 Chachina Chachina | 25. listopadu 2006 v 21:39 | Reagovat

Tak tenhle článek jsem si přečetla teprve dnes.. no a musím říct, že mám husí kůži a utírám slzy.. já jsem ještě asi pořád "poporodně labilní" :-) Tedy, musím říct, že na nedonošeňátko byl Jáchym už při narození KUS CHLAPA! A pořád vám krásně roste.

(A zase mě napadlo - no tak ať ty děti zlobí, hlavně, když budou zdravé....)

8 Cífka Cífka | E-mail | Web | 29. listopadu 2006 v 13:22 | Reagovat

Sargo,

dopátrala jsem se naprosto náhodně na Tvoje stránky. Blahopřeji ke krásnému synkovi a občas se určitě podívám, jak ten život vedete.

Zaujal mě popis Tvého porodu, měla jsem první sice delší, ale nakonec velmi podobný a hlavně včetně těch pocitů "vemte si to, jen mi dejte pokoj". Druhý byl vyvolávaný a tehdy jsem se, narozdíl od Tebe rozhodla, že už nebudu vůbec používat hlášku "to byl ale porod", protože právě můj druhý porod byl úplně zadarmo. Teď se těším na třetí a možná ho zvládneme doma:-)

Mějte se rádi.

Cífka

9 Sargo Sargo | 29. listopadu 2006 v 17:59 | Reagovat

Chachina: to jsem taky. Přejde to vůbec někdy? :-D

Ju, měli jsme vážně štěstí - ani jsem nedoufala, že se dá tak dobře dohromady :-)

Cífka: díky díky, ukaž se a držím palce do třetice :-) Po tom prvním už mě úvahy že jako doma přešly, do porodnice se mi ale už taky nechce, tak uvidíme. Každopádně doufám, že můj druhý bude taky zadarmo :-))

10 imagine imagine | Web | 16. ledna 2007 v 16:45 | Reagovat

zajímavá reportáž, je fajn si přečíst autentický zážitky :)

11 Sargo Sargo | 17. ledna 2007 v 0:11 | Reagovat

Pro mě už dneska taky. :-D

12 evi evi | Web | 26. dubna 2012 v 15:29 | Reagovat

už jsem tenhle článek četla před porodem, ale to mi přece jen přišel příliš abstraktní - teď jsem se k němu vrátila a mám úplně husí kůži, když si čtu ty zážitky a vzpomínám, jak podobně jsem to měla - tedy hlavně ten strach před každou kontakcí, že už je ta bolest zase tady a že jestli tohle má trvat ještě několik hodin, tak to fakt nedám (vědět tak, že bude za půl hoďky po všem:D) - hlavně že to neudýchám, a proboha udělejte někdo něco, ať se to zastaví, ta bolest, když k tomu ještě přidali vyšetření - no brrr, doufám, že to do dalšího porodu (pokud nějaký bude) dostatečně vytěsním...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama