Porod v Motole - verze optimistická, pro slabší povahy a nastávající matky :-D

15. dubna 2006 v 10:02 | Sargo |  Čerstvá mamina
Řeknu vám, jestli budou všechny porody takové, tak to vážně beru! :-)
Pravda, nepoznala jsem, že rodím. Bolesti mi začaly někdy ve středu ráno - odpoledne mi došlo, že jde o stahy - považujíc je za poslíčky, den jsem si užila docela v pohodě. Polehávala jsem, četla si, ve vaně mi bylo skvěle, večer jsem se báječně přejedla svých oblíbených brambor sýrem sypaných, jsem si jistá, že v nemocnici by mi bylo ouvej. Ale když ono to vážně vypadalo jako poslíčky... stačilo se přetočit na druhý bok, nebo chvilku chodit, a byl klid. A bylo to nepravidelné, hned silnější, hned slabší, hned hezkou chvíli klídek, co si pak myslet, hmm? A na to, aby mě napadlo, že o něco jde, to prostě bolelo málo.

Změna nastala až druhý den nad ránem. Po probdělé noci jsem byla sice trochu zpomalená, ale i mě najednou došlo, že jsou možná pravidelné. Rozmězí pět až deset minut mi jako až tak extra pravidelnost nepřišla, tak sem se nevzrušovala. Ale už to i docela bolelo, přestalo pomáhat to, co ještě před chvílí fungovalo... bylo jasné, že si uděláme cvičný výlet do porodnice. Abych byla celý den doma sama v takovémhle stavu, na to jsem se necítila, nemluvě o obavách o Jášu.

Konzultace s kamarádkou, netem a porodní asistentkou byla spíše příjemná, než přínosná - že musíme vyjet bylo zřejmé. Chvíli po šesté jsem probudila Járu, vesele mu oznámila, že jedeme, a jala se baliti tašku do porodnice, což byl ve skutečnosti bojový úkol zrovínka toho dne, který světlal pod okny. Bylo to raz dva, náhodou, naházela jsem tam jenom to nejnutnější a ani mi pak nic nechybělo. Jen bych si příště vzala víc ponožek a víc ručníků. Nikdy nevěřte chlapovi, že vám přiveze slušný ručník! :-)
Cesta nebyla nic moc, ale čekala jsem to horší. Stahy po třech až pěti minutách, hrozně pomáhalo dělat "jau jau jau" a pak se tomu tlemit ;-) A zhluboka dýchat, což možná nebylo to pravé, ale když on ten předporodní kurs začínal až o den později...
Abych nezapomněla - ačkoli bylo v původním plánu Vrchlabí, jeli jsme, vzhledem k tomu, že šlo o 35. týden - a, samozřejmě, falešný poplach ;-) - do Motola, který máme blízko, a hlavně je na něm novorozenecká JIPka. Už dřív jsem s despektem v hlase vykřikovala - to je jen varianta, kdyby něco! A ejhle ;-)

Vchod do nemocnice jsme trefili na druhý pokus, ale to bylo jen nepatrné zdržení - porodnici jsme našli hned, tedy Jára, nevím jak, mě to připadalo jako děsné bludiště a vůbec si nepamatuju, kudy jsme šli. Jára sebou vzal tašku, což jsem považovala za zbytečné - promiň, že jsem na tebe za to vrčela! Odmítala jsem si naprosto a zcela připustit, že by mohlo jít o porod :-))
Vzali nás hned, nevrlá sestra připojila mě na monitor a pravila, že žádné stahy nemám, tak ať se přestanu kroutit. Propadla jsem mírné panice, že tohle je jako "nic" a že by mě s tímhle "nic" mělo čekat dalších šest týdnů. Na druhou stranu, cítila jsem mírné zadostiučinění, že jsem si to myslela správně, a poplach je to vážně zbytečný ;-) Buď jak buď jsem byla rozhodnutá požádat o celkovou narkózu do konce těhotenství, pokud tohle ještě nejsou stahy. Doma to bylo ještě v pohodě, ale tady už, přeci jenom - prostředí, ležení na zádech s pásy od monitoru na břiše, jistá nervozita... ale Jášovo srdíčko bylo pravidelně a krásně, to bylo hodně fajn slyšet.
Přišel cigáry vonící doktor, pravil, že mám půlku porodu za sebou a proč jsem jako nepřijela už včera, kdy by se dalo spíš něco dělat? Ale když ono to na příjezd jaksi nebylo, myslím... nějak chybí srovnání :-) Teď mě zase zlomyslně potěšilo, že ta sestra protivná utřela ;-)
A prý rovnou na sál se mnou. Járovi jsem ještě navrhovala, ať se jede domů převlíct, najíst, a tak dále, což naštěstí neudělal :-) Podepsala jsem pár nejnutnějších papírů, o klasický dotazník se nikdo nepokoušel. Souhlas se spontánním porodem pobavil ;-)

Že rodím jsem vzala jako fakt, ale vůbec jsem tomu nebyla schopná uvěřit, bylo to absurdní. Celou dobu těhotenství nenapovídalo nic tomu, že by se k něčemu podobnému schylovalo. Ještě před prvním stahem tomu nic nenapovídalo!
Předali mě sestřičce, která mě odvedla do jakéhosi kamrlíku, tam mi oholili hráz - holt pech v tomhle, u předčasně se rodících prcků se nastřihává automaticky, aby se jim co nejméně pomačkala hlavička. Nu co se dá dělat. (Ale byla to škoda, při porodu samém říkali, že bych to ani nebyla normálně potřebovala.) Neměla jsem ale v úmyslu protestovat proti čemukoli, nebo prosazovat cokoli. 35 týden už je sice poměrně slušný, ale přeci jenom dost předčasný; a netušila jsem vůbec, proč se porod tak náhle rozběhl, i přes ty sympatické zvuky z monitoru jsem se bála, jestli s mrňousem něco není.

Dala jsem si sprchu, která mi vůbec neulevila, ještě celá mokrá jsem si potřásla pravicí s dvěma doktorkami, které se mi přišly představit, jako že tam se mnou budou, a odvedli mě na sál. To už byly kontrakce dost silné, přestávala jsem při nich vnímat pořádně okolí, byla jsem prostě ponořená do sebe; mezi nimi ale naprostá pohoda a jasná mysl. Brzy jsem se naučila si v těch přestávkách odpočinout, to hodně pomáhalo.
Porodní boxy jsou vcelku děs běs, ale bylo mi to fuk. Dalo mi spousta práce vnímat alespoň pokyny, které jsem dostávala, na to, abych si lámala hlavu se širším okolím nebylo ani pomyšlení. Sestřička do mě pořád dokola hučela, jak mám zrovna dýchat. Skoro hned mi trhli vodu, nebolelo to vůbec, jen mě překvapilo, jak moc je horká a jak moc jí je.
Stačila jsem si jenom letmo všimnout, že v koutku postává pár studentíků (což jsem před tím ochotně podepsala), že je tam hned několik lidí kvůli mimískovi a že se kolem mě, panečku, točí celí tři doktoři, zaučující se sestry nepočítaje. Bylo tam prostě dost plno.
Celou dobu jsem měla na břiše pás monitoru. Když mi ho připínali, tlačil, ale pak jsem o něm nevěděla a slyšet tlukot Jášova srdíčka bylo hodně příjemné, vnímala jsem ho neustále.

Járova přítomnost byla skvělá. Sotva přišel, v elegantním zeleném oblečku, popadla jsem ho za ruku a byla za něj obrovsky ráda. Později mi začal chladit čelo něčím příjemně mokrým a studeným, to bylo taky ohromný. Slyšela jsem i dobře, co mi říká - ale moc toho nepovídal, spíš vypadal strašně šťastně a podezřele se mu leskly oči ;-)
Jinak jsem s právě tím "slyšet" měla dost problémy. Jestli tak šeptali, vzhledem k těm boxům, nebo to bylo tím, jak jsem byla předýchaná - a že jsem byla opravdu srandovně, chvílemi jsem byla docela mimo - ale luštit, co mi říkají, byla vážně fuška. Navíc na mě mluvilo víc lidí, a tak místo toho, abych se mohla soustředit na jeden hlas, což by bylo o hodně jednodušší, musela jsem neustále monitorovat veškerou konverzaci. Mno, ale nakonec mi to vždycky došlo, co se po mně chce ;-)
Nástřih zabolel jenom chviličku a od chvíle, kdy jsem se dostala na sál do okamžiku, než byl Jáša venku, uběhlo snad... půl hodiny? A to když říkali "bude to chvilka", čekala jsem, že myslí nejmíň dvě, ale spíš pět, nebo tak něco.
Měla jsem pocit, že křičím, ale prý to nebylo tak zlý, tak snad ani raději nechci nic vědět ;-)
A celou tu dobu jsem nevěřila, že rodím.

Když mi řekli "tlačit", chvíli mi trvalo přijít na to jak, šlo mi to do obličeje. Pak jsem na to přišla, to byl první pořádný stah - tlačení už bylo fajn, oproti tomu před tím. Po druhém někdo hlásil, že už vidí vlásky. A po třetí kontrakci byl mrňous venku :-) V přestávkách mezi kontrakcemi jsem se bála, že zapomenu, jak na to, zrovna to byly nějak dlouhé přestávky, ale dobrý, pamatovák byl ;-)
Nemusela jsem se ptát, vůbec jsem nepochybovala, že je to kluk. Jáchym. Náš.

Zapomněla jsem se podívat na placentu, která šla ven úplně snadno, jenom nevěřícně zírala kolem sebe, jako že porod může proběhnout tak rychle a že vůbec proběhl. Jáša si krátce vřísknul a hned s ním běželi pryč, Jára šel za ním a za chvíli se vrátil s mimískem - ale jo, už před tím mi říkali, že je v pořádku, ale teprve teď mi došlo, že opravdu. Kdyby bylo třeba ho křísit, nedýchal, co něco podobného, těžko ho bude Jára, zářící jako sluníčko, držet v náručí! Taky jsem ho dostala na chvíli, zabaleného v plence, pochovat, byla to ohromně cenná chvilka, velmi moc, díky za ní. Mrňous vypadal klidně a spokojeně, koukal na mě, bylo to prostě - hezké milé miminko, trochu maličké, vlasaté, nepomačkané... :-) Na pokusy o přikládání a podobně to samozřejmě nebylo, za chvilku už ho odnesli na JIPku. Jen nám ještě přišli říct, kde bude a že za ním můžeme přijít hned jak budeme moct.
Měl 2.44kg a 48cm. Agpar skóre 9-10-10, šikulka, ne? :-)

Šití nebylo nic moc, ale jak mi dala pokoj, už to nebolelo. Dvě hodiny proběhly docela rychle, tu a tam přišla sestra prohmátnout břicho, jestli se dobře zavinuje děloha, zatím jsme si s Járou povídali a dělali si srandičky z toho, jak všechno proběhlo úplně jinak, než jsme plánovali, přesně tak, jak jsme vlastně nechtěli, v porodnici, kam jsme se "zaručeně" nechystali. A probírali co bylo... oba náramně spokojení, že máme tak krásnýho mimíska :-)
Připadala jsem si hrozně dobře a pohodově, nic nebolelo, s Járou mi bylo fajn a byla jsem šťastná jak blecha, že je oba mám. Jen se do mě pro změnu pustila zima, tak jsem vyfasovala aspoň deku :-)
Pak mě odvezli na šestinedělí, sestřička mě protáhla sprchnou, výkladem co a jak a šoupla mě do postele. Za hodinku jsem se šla podívat na Jášu, JIPka je tam naštěstí hned vedle. Sice jsem byla zesláblá a rozklepaná, ale připadala jsem si stále dobře a líp, jak během většiny těhu ;-) Prostě pohoda. Ju, únava byla po pár krocích, ale taková obyčejná, z vynaložené energie, ne ta úmorná těhotenská, z které mi bylo špatně.

Jáša ani nemusel do inkubátoru, spal zabalený ve vyhřívané postýlce, vypadal hrozně hezky, hned přišla doktorka říct mi co a jak. Vyplývalo z toho, že potřebuje jenom trochu dozrát, jinak dobrý. Prostě paráda :-) Vzhledem k potížím během těhu jsem za zdravé, jenom trochu předčasné miminko, byla vlastně ráda, pořád jsem se trochu bála, aby s ním něco nebylo. Teď holt jenom trochu trpělivosti...

Suma sumárum, při vší té smůle proběhlo všechno jak mohlo nejlíp. V Motole je nepříjemné prostředí, ale většinou velice příjemné sestřičky i doktoři, takže prostředí je člověku vlastně fuk. Vaří tam ovšem příšerně ;-) Na JIPce jsou opravdu skvělý, vychází vstříct rodičovským otlapkávacím potřebám jak se dá a o děti se starají, co jsem tak mohla pozorovat, opravdu hezky a důkladně a neberou je jak housky na krámě; a to tam mají honičku pořádnou celý den.
A jak to bylo dál vám povím, milé děti, zase příště :-)
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Mládě Mládě | 4. května 2006 v 16:08 | Reagovat

Juch.... Hlásím, že jsem si to šecko přečetl... A úplně... neumím najít to správné slovo, ale všemu věřím. :-D

Hih... Ta pasáž o Járovi, jak u tebe stál a tak... Snad mě to i dojalo. ;-) Umíš fakt dobže psát.... A to... Měl bych jeden dotaz. :-)

Opravdu jsi věděla, že je to kluk? Prostě jistě? Čím to bylo, víš? Mě to příjde jako ohromně zajímavá skutečnost... :-) A i to jak jsi to zvládla a jestli to byl jednoduchý pord, klobouk dolů. :-D

Když si představím sebe s bolístekm na prstě a srovnám to s tím, co tady píšeš. Uh... :-D

Seš skvělá, Sarguš. :-)

2 sargo sargo | 4. května 2006 v 16:14 | Reagovat

Po pravdě, s tím klukem to bylo spíš tak, že během těhu jsem měla střídavě naprostou jistotu, že to bude holka, hned že to bude kluk - ale ten kluk převládal ;-) - a doktor taky velmi jistě pravil, že to bude kluk, a po porodu jsem byla tak hin, že mě nenapadlo ještě zkoumat něco takovýho :-D

3 Mládě Mládě | 7. května 2006 v 17:20 | Reagovat

jahá. :-)

4 Jana Jana | E-mail | 8. března 2011 v 19:47 | Reagovat

krásně se to čte a hnedka je mi líp. Jsem 35. týden taky:)

5 Tereza Tereza | E-mail | 11. června 2012 v 14:55 | Reagovat

Hned je mi lepe:) taky jsem 35.týden a  jsem o něco klidnější :) Díky :)

6 MaikelR MaikelR | E-mail | 16. ledna 2017 v 22:02 | Reagovat

I found this page on 14th place in google's search results. You need some search engine optimization. Many webmasters think that seo is dead in 2017, but it is not true. There is sneaky method to reach google's top 5 that not many people know. Just search for:  pandatsor's tools

7 MarcoH MarcoH | E-mail | Web | 18. ledna 2017 v 15:15 | Reagovat

Máte spoustu zajímavých článků

8 WaclawY WaclawY | E-mail | Web | 30. dubna 2017 v 20:32 | Reagovat

Velmi pěkný blog, těším se na nová pracovní místa

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama