Těhule - Posaďte se, prosím!

29. března 2006 v 17:02 | Sargo |  Těhule
Správný nadpis, alespoň podle četnosti užívání, by měl znít: Pustil byste mě sednout, prosím?

Téma o ježdění v hromadných prostředcích je takové správně důchodcovské. Dá se krásně dštít síra a oheň na neohleduplné spolucestující, to za našich mladých let... jestli to bylo lepší nebo ne, nevím. Myslím, že jo, ale možná to bude rozdíl menšího a většího města.
Pro těhule, stejně jako důchodce, je problém ne ve fyzické zdatnosti, ale ve stabilitě a schopnosti držet rovnováhu (která je chabá a chabá).
Brblání je na houby. Zajímavější je jakási statistika.

Podle věku a pohlaví, kupříkladu:
Mladé ženy: nikdy nepustí sednout. Za celou dobu jedna výjimka, příjemně jsme pokecaly. Tváří se, že nevidí.
Ženy středního věku: nikdy nepustí sednout. Výjimku jsem neměla. Tváří se zarputile.
Starší ženštiny a důchodkyně: pouští hodně, s úsměvem a často prohodí pár slov. Většinou je to viditelně těší. Bývá trapas, když sotva se klepající stařenka mě chce usadit na svoje místo a přihlíží nějaká otrávená mladice, která se ani nehne. Zároveň ale existuje speciální druh bab, jediná skupinka, která mi do bříška klidně strčí, pokud se chce k místu (nebo do fronty, nebo někam) dostat první.

Mladí muži: pouští výjimečně. Tváří se, že nevnímají.
Muži středního věku: pouští výjimečně. Stejně jako ženy této věkové kategorie, kukuč zarputilý.
Starší muži a důchodci: nepouštějí sednout s viditelným přesvědčením, že jsou potřebnější.

Ze začátku, když na mě nebylo nic vidět, zato mi bylo hodně zle, jsem si prostě o místo požádala. Vcelku pochopitelně jsem oslovala zejména mladé chlapy - bez výjimky vystřelí poněkud splašeně, ochotně a s vyjukaným pohledem :-) Nestalo se mi, že by někdy někdo odmítnul, nebo frfňal, snad s výjimkou jednoho postaršího (mlaďas nebyl v dohledu ;-)), který sice vstal, ale očividně s pocitem křivdy.

Teď, když už jsem nepřehlídnutelným objektem, který ale pár stanic v pohodě vydrží, mám dvě taktiky.
Zlomyslná:
Jedu jenom kousek a sednout nepotřebuju a nikdo mi místo nenabídne; řeknu vám, je úžasné, jak se lidi dokáží tvářit, že nevidí, házíce očima na všechny možné strany, i když jim máváte vlajícím pupkem před obličejem a div jim jím nevypíchnete oko ;-) Už mám kymácení propracované tak, že mají špatný pocit zaručeně po zbytek dne ;-P
Praktická:
Prostě si řeknu. Tváří se bez výjimky velmi provinile.

Horší než sezení samo bývá protlačování se k volným místům. Pupík je věc tuhá, nezatáhnutelná a na rozdíl od běžného pohybu, kdy pomůže protlačovat se bokem, vcelku záhy ženská zabírá míň místa, když se protlačuje čelem (a to i bez batohu na zádech ;-)). Jde to špatně. Ochota lidí udělat alespoň minimální prostor je mizivá.

Ale abych nekřivdila všem ochotným: zdá se, že kultura ohleduplnosti se liší podle způsobu dopravy. V autobuse jsou nejochotnější, netřeba si říkat a dělají mi místo i na projití. V tramvaji tak půl na půl. V metru je ochota málem na nule.
Co jsem tak stihla vypozorovat: s dítkem na ruce je ještě daleko hůř... takže abych si to aspoň trochu užila, ne? ;-)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama