Těhule - Jeden den v životě

24. března 2006 v 20:17 | Sargo |  Těhule
V časopise Respekt objevila se nová série článků - čtenáři jsou vyzváni, aby popsali jeden svůj běžný den nikoli-celebrity. Hned první se tam objevilo povídání jakéhosi maníka, co dělá pro Nokii (tuším) někde v Jižní Americe. Samozřejmě se mi v hlavě začalo sumírovat, jak by vypadala moje momentální verze. Jenom nevím, jestli je to nápad zlomyslný (proč jen ti pracující tak těžce nesou, když se někdo poflakuje? ;-)) nebo krajně zoufalý... :-)

Nespavost nehrozí. Probudím se a venku už svítí slunce a výhled mám na nevěrohodně dokonale modrou oblohu. Před chvílí kdesi vysoko proletěl tryskáč a vítr rychle žene dokonale rovnoběžné bílé čáry z dohledu. Zajímavé. Slyším někoho pohekávat a dochází mi, že jsem to já při pokusu se otočit na druhý bok. Přísně se napomenu, že tohle snad nemám zapotřebí a chvíli se různě vycpávám peřinou. Ahá, radiobudík... Vynálezce ranní show se nepochybně smaží v nejděsivějším kruhu pekla a všichni, kteří kdy zaslechli ranní rozjásané výkřiky moderátorů, si tam do něj smí jít po smrti kopnout. Zařaďte se do fronty, prosím. Je neuvěřitelné, čemu se dá říkat humor... hmm, tohle je vážně malá holčička, nebo je to upravené compem? Takhle by žádné dítě nemluvilo... naštěstí... nééé, ranní vtip nééé... Ještě si počkám, až budou hlásit stanici a pečlivě si uložím do paměti, že si ji nemám naladit ani omylem.

"Dobré jitro!" začnu honem šťouchat do své lepší polovičky, kterou nechává buzení chladnou. Vlastně spíš příjemně rozehřátou a hluboce spící. Povídá něco o jakési noční můře - no teda, ještě že si to neberu osobně! - moudře vypíná rádio a po chvíli neochotně vylézá z postele.
Od Jáši dostávám ranní kontrolní kopanec - máme takovou dohodu. Dopoledne většinou prospí, ale když se probudím, musí se ohlásit, aby měla dušička pokoj.

Spokojeně se zavrtám do peřiny a hodím si ještě šlofíka. O půl hodinky později se nechám probudit zvukem tácku se snídaní pokládaného na noční stolek. Není ten život krásný? Copak tu máme dneska... Spokojeně povrkávám a hodně chválím, jsou věci, které se musí podporovat! Rozdíl mezi dnem, kdy ráno dostanu snídani, a kdy ne, je rozhodně větší, než kolik by člověk byl ochotný připustit. Ale což - na ten nedůstojný fakt, že jídlo zaujalo v žebříčku priorit jedno z čelních míst, jsem si za těch osm měsíců dávno zvykla.

Při snídani si vyluštím jedno sudoku, po ránu to jde nejlépe, což je smutná rána mému přesvědčení, že nejlépe se pracuje v noci. Rozloučím se s JM a strávím delší chvíli úvahami, jak moc se mi ještě chce spát. Na postel svítí sluníčko, je mi teplo, je tak snadné zavřít oči... Ne, až za chvíli! Úkol dne je zjistit, jestli už mám výbavičku komplet a tak tu hromadu, naskládanou v postýlce, projdu a sepíšu. Uf, to je tělocvik! Myslím, že na chvíli si tu peřinu zasloužím.

Jejda, půl dvanácté! S blaženým pocitem, že spánek mezi devátou a polednem prostě nenahradíš, přeci jenom vstanu, aby se neřeklo. Než sejdu ze schodů, stačím zjistit, že dneska mě bolí bříško způsobem, kdy by mělo pomoct teplo a kdy se nebudu moct ohýbat. Nevadí, návštěvu nečekám a na běžné poklizení baráčku to stačí; zametání holt zůstane na JM, až se večer vrátí.

Otevřít okna - zapnout počítač - postavit na čaj - prošmejdit lednici - zalít čaj - prošmejdit špajz - zavřít okna - s dosti chabým úlovkem a těhotenským čajem prolítnout mejlíky a pár oblíbených stránek. Jáša nemá rád sezení u počítače a dává to brzy dosti výrazně najevo. Chvíli mu něco povídám a snažím se spočítat, kolik má nohou. Poslední sčítání končilo kolem padesátky. Na označení "stonožka" mi to připadá dostatečné. Ukecat se nenechá, konec počítačového času.

Projdu se okolo a trochu poklidím, porovnám, protože jsem plna odhodlání, složím prádlo a naházím do pračky další a srovnám celou jednu půlku police s knížkama - při tom průběžně přečtu noviny, protože tak dlouho v kuse běhat, přeci jenom... a náramně dobrým pocitem, že jsem hrozně pilná a šikovná a že další žádoucí činnost bude až večeře, znovu projedu mejlíky, vzpomenu si, že mám v lednici krásný rajčata a s několika chlebíky s máslem, rajčaty a majolkou - jak prostá a přitom úchvatná krmě! - si zatopím v koupelně, abych krátce na to s výše zmíněnými chlebíky a (pro jistotu) několika nadějnými knihami ulehla do přiměřeně horké vody.

Mám dvě kachničky. Jedna je gumová, pískací, druhá je teploměr. Je pro mimíska, ale aspoň se můžu ujistit, že mu moje koupel neudělala z bejváčku papiňák. Mám zelenou mycí houbu a zelenou pěnu do koupele - to aby to ladilo s dlaždičkami. Když někde trávite spoustu času, stojí za to být estét. Kachničky jsou bohužel žluté, ale u těch to nevadí.

Po třech hodinách se plynule přesunu z vany do postele. Co si budeme namlouvat, po takové době ve vodě je gravitace příliš vysoká. Na postel svítí sluníčko, tentokrát z jihozápadního okna a po dvou třech kapitolách najednou zbývá vůle přesně tolik, abych knížku odložila z dosahu...

Telefon. "Halooo..." brouknu rozespale a spokojeně, protože touhle dobou už JM určitě volá, že pojede domů. Potěším ho zprávou, že dneska nákup není potřeba a vyhrabu se z postele. Po chvíli se mi daří jít vzpřímeně a zajímavé mi připadá, že se mi chodí po schodech líp jak po rovince. Vida, to tu ještě nebylo!

Pustím si Colomba - příšerné, ale návykové - a abych se dneska vytáhla, oškrábu brambory. (Dám si k tomu trochu jahodovýho mlíka, z čehož by se Jáša blahem stavěl na hlavu, kdyby už dávno... nebyl na hlavě. Rozhodně se z toho může zjančit. Víc než sladký mlíko účinkuje už jenom občasné slaboučké kafe.) Mám u linky speciální sesli, abych měla kde poposedávat, když už nevydržím stát, což je asi tak každé tři minuty. Touhle denní dobou obvykle propadám lehkému splínu a plácám se od jedné věci ke druhé dosti neefektivně. Projet mejlíky, odolat prošmejdění lednice, provinile si připomenout, že jsem dneska málo pila a odhodlaně ztrestat láhev s vodou. Padnu na zpěvník a zjistím, že po týdnu tréninku tu písničku vyzpívám už docela obstojně. Bylo by zajímavé zjistit, jestli ta melodie a text k sobě opravdu patří, ale Jáša se mele poměrně spokojeně - naštěstí je dosud zcela nenáročný. Tak ještě džus, ať ten dnešek doženu.

"Nazdár!" vítám JM nadšeně, plna nové energie z jeho přítomnosti. Má hlad, vrhá se mi pomáhat s doděláváním večeře. Za dobu mého "nejkrásnějšího období v životě ženy" se naučil obstojně vařit. Copak bylo v práci, co bylo celý den? Povídám mu, co Jáša - je neuvěřitelné, co se dá všechno povídat o ještě nenarozeném mimču - a nejnovější drby z mejlíků. Za chvíli už naložit mísu s večeří, zalitovat, že tři další jsou krajně nerozumné - copak můžu za to, že dát si mamuta mi připadá jako předkrm? - a rozdělit si válení u počítače a na posteli, která je dostatečně na dosah. Pořád ještě nás baví být si v průměrné vzdálenosti do dvou metrů.

Televize se moc nevede - a protože posledním hitem je blogování, musí se samozřejmě probrat horem dolem nejnovější objevy. Z blogů se člověk dozví o lidské rase věci, panečku...
Po desáté se mi už notně klíží oči. Zapadnem do postelí, každý svojí detektivku - taky záchvat poslední doby - a netrvá dlouho, kdy dojde na: "Dobrou noc, koťátko moje!"

Teď by to chtělo zkrátit na polovinu a vysekat spoustu zbytečných slov. Taky možná zrealističtit konstatováním, že v průběhu Jášových aktivit letím asi padesátkrát na malou, protože zrovna kope hrozně nešikovně, že jsem schopná strávit přemýšlením o druhu čaje půl hodinu jako nic a že hned je mi horko a hned zima a... Jako provokace pracujícím to ale stačí a na další úpravy jsem už moc líná. Tak :-)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Marky Marky | Web | 26. března 2006 v 9:11 | Reagovat

Uvááá já chci taky takový klidný, nikým nerušený den.

Hm, to bohužel až o prázdninách, když zavřou školku a Merlin bude měsíc u babičky. Hurá - jak se teším.

No užívej si užívej. Je ti to přáno.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama