Těhule - Jak nevím, jestli bych si vybrala být otcem, nebo matkou

14. března 2006 v 13:18 | Sargo |  Těhule
Co si tak pamatuji mnoho let zpátky, když došlo na úvahy o potomcích, měla jsem jasno. Jako otec - klidně, to musí být fajn, ale s tím už jako ženská těžko něco nadělám. Jako matka... no, to se uvidí, někdy v daleké budoucnosti, už se staly i divnější věci.
Daleká budoucnot mě dohnala, divné věci se přihodily a než přijde léto, ty nejdivnější ještě přihodí.
To, že se mi má narodit mimčo, mi sice rozum umí vyložit jako běžnou záležitost, která se odehrává neustále a kde komu, ale tím nepřestává celá věc býti méně pozoruhodnou. Asi tou nejpozurohodnější, co se mi kdy přihodila a těžko si představit, že něčím překonatelnou. (Její společenská banálnost mi dojem nekazí, jenom nutí nevykládat každému o mimískovi na potkání - nebo alespoň ne víc než 75% času.) Už jenom to vědomí, jak ve mě roste - to je přeci absurdní. Jsem čím dál přesvědčenější, že mi ho někdo mění za většího, když nedávám pozor. Těžko říci, co to bude za člověka, a přesto je bráno jako fakt, že ho budu mít ráda (vlastně už mám); jen tak, pro nic za nic. Když se zaláskuju do chlapa, dá se říci proč: k té jisté chemii bude nepochybně inteligentní, rozumný, hodný, spolehlivý, bude mi s ním dobře a tak dále. A teď mám mít najednou ráda někoho, u koho není vlastně nejmenší důvod, kromě toho, že je mi už osm měsíců soustavně mizerně (a bude hůř ;-)) a o kom vůbec nemohu předpokládat, že jeho charakter za to bude stát.
Opravdu to má prostě jenom "příroda tak zařízeno"? Nejspíš ano - určitě to není láska jenom na základě vložené energie a nadějí. Ale je zvláštní a jen doufám, že se na ní lze spolehnout. Protože mě přepadají pochybnosti, jestli to vůbec budu umět - mít najednou ráda někoho takhle cizího, nového. Nebo jestli to bude jenom odpovědnost a ochranitelský pud toho, co je "mé", co mě přiměje se o něj postarat.
Ba ne, nepochybuji, nebo alespoň ne často - je to hlavně nevěřícný údiv, že to tak funguje.

Lze se často dočíst, že jsou čerstvé maminy zaskočené tím, že okamžitě při spatření prcka nezahoří láskou a mateřskými pudy. Těžko se tomu divit - porodní bolesti jsou jedním z nejintenzivnějších zážitků, jakých se vůbec může člověku dostat, porod jako takový je vyčerpávající a místo toho chytrého tvorečka, který v bříšku tak pěkně odpovídal na hlazení a zpívání a odpolední sladké svačiny, a tu a tam vztekle kopnul, když se mu něco nelíbilo, je tu najednou podivné stvořeníčko, začasté pomačkané a žluté, které je těžké zaujmout, nadlidsky těžké uklidnit a které, ať už čekáme cokoli, stejně vypadá úplně jinak.
No, jsem na sebe zvědavá. Zatím mám pocit, že ho přijímám bez výhrad, i kdyby to byl nějaký nemocný šeredka, co celé noci prořve; snad se od sebe nedočkám nějakého nepříjemného překvapení.

V čem si vlastně věřím? Asi v těch běžných věcech - neumím ho ani zvednout z postýlky, natož přebalit nebo nakrmit, ale to jsou takové věci, co se dají naučit; do té doby lze jenom doufat, že ho někde neupustím nebo mu nechtě něco neprovedu.
Vlastně ani nevěřím, že bych, snad kromě opravdu nějakého přechodného nedlouhého období kolem porodu, ho neměla ráda nebo ho odmítala. Pravda, pak je tu ještě možnost nějakých poporodních depresí, ale to je trochu o něčem jiném a jestli jsem nepodlehla depkám do teď, tak už snad budu mít pokoj. Když už nic jiného, měla bych na sobě včas rozpoznat příznaky (i když, to je nepřehlédnutelné, dokážu vypadat dokonale ublíženě, kam se hrabe malý králíček, co mu přávě přišlápli ocásek! :-)).
Jen mi to připadá prostě zvláštní.
Jak lze mít rád někoho tak neznámého?

Nevěřím si snad leda - věci se dají dělat snadno a dostatečně, nebo méně snadno a mnohem lépe. Snad nezklouznu do lenivé rutiny... jakkoli dostačující... a zbyde mi dost vůle vést věci tak, jak to dokážu nejlépe.

Zajímalo by mě, jestli to mají otcové také tak. Jak už jsem zmínila, být otcem mi vždycky přišlo o hodně snažší a příjemnější. Ne snad kvůli obavám z odpovědnosti a porodních bolestí či následné péči; spíš jistému nadhledu, který je mu umožněn. Žiju teď v jakémsi fatalismu, dokonale ovládaná svým fyzičnem, emocemi, pudy. Dobré večeři dám s velkým náskokem přednost před dobrou knížkou, i když bych tomu nikdy před tím nevěřila; a rozhodně má na mě výraznější účinky. Hormony spláchly většinu mých dřívějších zájmů, a i když si teoreticky v hlavě omílám, co a jak bych všechno mohla dělat, prakticky se ta energie nenajde a opět se vlévá převážně do miminkovských věcí. Pokud zbydou rezervy, investuji je nejsnáze do lidské společnosti. Stal se ze mě zcela nelogický člověk, což mě nerozčiluje a je to svým způsobem zábavné, ale nijak zvlášť mě to netěší.

Otcové, jak lze pozorovat, se rovněž mění, ale onen intelektuální nadhled jim, pokud o to stojí, může být zachován. Jen už si nejsem jistá, jestli to mají snažší. Nepochybně záleží na míře prožitku každého z nich a míře, v jaké mimíska vítají. Být ale nemohoucím svědkem je kolikrát horší, než přímým účastníkem (ne že bych sama mohla cokoli dělat; jsem vlastně také jenom svědek určitého procesu, svědek nucený k pasivitě - alespoň to ale cítím na svém těle, objektivní vjemy a změny v čase). Nejsou již zcela nezbytní k tomu, co se děje, a k tomu, k čemu jsou třeba, je vede odpovědnost, nikoli již nezbytnost, jako ženu. Jsou nuceni se více omezit a více dělat - být podporou ženě, která může být vzteklá, nešťastná... a zapojit se mnohem více do běhu domácnosti; a zejména ze začátku vlastně jenom na základě zprostředkované informace. Mají mnohem méně času na adaptaci, protože zvykat si na představu mimíse mohou ve skutečnosti až když vidí, že se jim doma kutálí utahaná hrošice místo vychrtliny toužící po okurkách s marmeládou. Mohou ovšem na druhou stranu kdykoli vypnout, odejít stranou a odpočinout si při jakékoli činnosti od té nadmíry dojmů. A lze jim spát na břiše! :-)
Jestlipak i oni mají své pochybnosti o tom, jakými dokáží být otci? Jestli dokážou mít rádi, jestli se dokážou postarat, jestli vydrží být oporou tu řadu týdnů a měsíců, kdy to bude třeba? Nebo se děsí jenom takových praktických věcí... jestli se vůbec vyspí do práce a jestli neupustí mimíse, až bude žena chtít, aby ho přebalili? Dostanou ho mnohem náhleji, než matka - vidět veliké bříško je přeci jenom něco jiného než cítit, jak v něm někdo dělá trojité salto. Nebo se dokonce brání faktu, že už se nedělí o první místo, ale jsou dlouho prostě - třetí?

U toho svého to všechno vím - možná kolikrát lépe, než on sám - a mnohé věci lépe, než vím o sobě. Je v tom znalost daného člověka podepřená zkušenostmi a fakty, nejen pouhá samolibost: "Ten můj je nejlepší!" Což o to, je :-) Má svoje chyby, někdy mu přijmout některé věci trvá trochu déle, ale nikdy jsem se nemusela bát, že bych se na něj nemohla spolehnout. Připadá mi nesmírně zvláštní a smutné, když právě to "moci se spolehnout" je něco, co kolegyně - skoromaminy zmiňují jako problém; nepořizovala bych si prostě dítě s někým, u koho bych neměla jistotu, že nejen vydrží všechny moje excesy, kterými mě těhotenství (a nepochybně i čerstvé mateřství) zásobuje, ale že mi bude duševní i praktickou oporou, a že se, kdyby se se mnou něco stalo, o mimíska dobře postará; i když sama teď asi nejsem a ještě chvíli nebudu takovou oporou pro něj.

Právě jsem se rozhodla vytvořit citát.
"Kdo si myslí, že je těhotenství sranda, ať si přiváže na břicho peřinu a pokusí se ostříhat si nehty u nohou."

Též jsem se rozhodla, že se tu přestanu vykecávat a půjdu si udělat krupicovou kaši, nebo alespoň nalít trochu mlíka, no, realisticky vzato... půjdu kolem lednice cestou do postele. Tak! :-)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 lucka lucka | E-mail | 14. března 2006 v 16:45 | Reagovat

Ahoj Katko,

no to je náhoda, já dnes taky měla krupicovou kaši :-). (A včera večer taky).

Jinak jsem dneska dokonalý průserář (jak říká můj manžel), neboť jsem se ráno natáhla s rohlíkama na náledí a praštila se přitom do břicha. Průšvih jako hrom. Takže jsem uřvaná volala manželovi a doktorce a manžel mě tam hodil na kontrolu a naštěstí je všechno OK, až na trošku naraženou dělohu. Hlavně jsem se strašně lekla, takže teď mám mimo jiné migrénu z toho stresu a rozhodla jsem se, že už z bytu nevytáhnu paty. A kdybych to náhodou udělala a nepřerazila se venku, tak mě manžel přerazí po návratu domů. Vycházky mám prostě zakázané :-).

Psala jsem detaily z kontroly na emimino, jestli se tam chceš mrknout.

Ten citát jako by mi vypad z duše, včera jsem tu problematickou činnost prováděla. Nic moc s tím břichem :-))).

Lucka

2 Sargo Sargo | 14. března 2006 v 18:00 | Reagovat

Jéé, zdravím :-) Tak to jsem ráda, že jsi v pořádku - z tohodle mám taky docela obavy, protože rovnováha je teď pojem dosti teoretický. (Sranda byla, že když jsem tuhle plavala v bazénu, i když mi vůbec nepřišlo, že by se něco změnilo, párkrát jsem se mírně napila - nejspíš změna těžiště, prostě to bylo sakra znát :-))

Na emimino holt zase jednou zajdu - odrazuje mě teď už jenom to množství toho nového, co přibylo za tu dobu, co jsem tam nebyla :-D

Ale jsem vážně ráda, že se vám nic nestalo... asi to má bříško vážně dobře zařízené, vydrží víc, než se zdá :-)

To moje je už dva dny jako kámen, takže se mi moc hýbat ani nechce, ani nejde - už  aby to přešlo, au au.

Btw: k té kaši jsem se nakonec neodhodlala... snad k večeři :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama