Těhule - Na co se těším

23. února 2006 v 10:01 | Sargo |  Těhule
Tak jsem si právě zkazila styl nadpisů, ale aby tam bylo slovo "jak" a zaroveň "těším", to prostě nějak nejde dohromady. Protože kdybych napsala: Jak se těším? Odpověď je prostě: moc! S rukama sepjatýma na hrudi hledím vzhůru (do stropu, nikoli do nebes, je tam ohavná zima a já mám pud sebezáchovy) a nyvým hlasem popisuju to všechno krásné, co mě čeká, až nebudu mít pupek každému, kdo je ochoten poslouchat, nebo jenom tak do vzduchu. A že toho není málo! A přitom už teď vím, že se mi po bříšku bude stýskat. Je pěkné ho mít. Připadám si s ním - je to prostě správně. Tak, jak má být. Asi nikdy předtím jsem nebyla tak srozuměná se svým fyzičnem, jako právě teď. (A to jsem přibrala na všech možných i nemožných místech a pořád mě něco bolí. Ale to tak nějak nevadí :-))
Přesto je tu pěkná řádka věcí, na které se těším.
Aby bylo jasno - není mezi nimi miminko. Ano, zní to hrozně: netěším se na miminko. Těšit se na něj je totiž stejné, jako se těšit na to, že budu mít nohy. Je tu se mnou už dávno a i když se těším, až se vykulí, a bude to obrovská změna, nejde se dost dobře těšit na něj.
Protože je to tak: chtěný mimísek je celým člověkem od první buňky. Má duši, ducha, inteligenci i lásku. Nemá ještě možná ani ledviny nebo prsty u nohou, ale je už celým člověkem a je napořád mojí součástí, ať už věci půjdou jakkoli. Nechtěný mimís holt zůstává plodem až do konce. Stvořit si člověka musí každý sám pro sebe.
A co teprve, když ho cítím - jak se hýbe, jak reaguje, jak hopsá, když vypiju sladký mlíko nebo protestuje, když se ráno ozve budík. A vím, že už vypadá jako človík, a že kdyby se narodil, má už slušnou šanci s trochou štěstí přežít bez následků. Prostě je tu. Těšit se na něj je jako těšit se...
Ale konečně k radostně očekávanému, po porodu (a kousku šestinedělí).
- Vana. Ne že bych si tam tu a tam nějakou tu hoďku nepoležela. I mírně teplá voda je ohromně příjemná, ale, ale... ale pořádná lázeň, kdy se z vody kouří tak, že nejdou otáčet listy v knížce a jsem ve vodě až po krk... uááá! Miluju vanu. Někdy na ní napíšu oslavnou báseň.
- Spaní na břiše. A nepište mi, zlomyslné zkušené matky, nic o prosakujícím mlíku. To se mi beztak stává už teď, takže se spaním v rybníce mám dobré zkušenosti. Prostě se jenom tak překulím... tááák, ještě kousek, fíha, skoro jsem zapoměla, že se tak moc musí otočit hlava? - a ležím, a spím v okamžení, není to krása? A nikdo mě nekope za to, že jsem ho moc přimáčkla, když se někdy ve spaní omylem maličko moc natočím!
- Vypotit se. Ne, nejsem přiznivec saunování. Ale zrovna mám hroznou rýmu a ta představa, jak krásně by se s ní zatočilo za jediné odpoledne poctivě proležené pod hromadou peřin, je neuvěřitelně lákavá, víc a víc s každým štosem kapesníků. Představa toho ležení (ve skutečnosti jistě velmi otravného), chvilek, kdy do sebe liju horký čaj z termosky, chvílemi usínám, a tu a tam ucpávám zrádné otvory, kudy profukuje, se začíná blížit vytoužené představě žíznícího na poušti, jež spatřil oázu na obzoru, znáte to, palmy, polonahé děvy, houf zlomyslných velbloudů a orosená kamenná studna.
- Zacvičit si. Dát si takový trénink, že po něm polezu po čtyřech, úplně se zničím, nebudu se moct pomalu hnout, a tak dále, znáte to. Úžasný pocit. Také nejméně realistický. Jednak mi svaly dávno atrofovaly (zase by bylo snažší dosáhnout stavu zničenosti - jenom se obávám, že ne tak uspokojujícího), jednak na to nebudu mít čas, chuť ani náladu, vsadím se. Přesto bude příjemné nemuset brát ohledy a neděsit se, když někde v (netvrdnoucím!) břiše začne píchat.
Asi by se toho našlo víc, možná toho bylo i původně víc, ale nějak se to smrsklo do těchto prostých, primitivních věcí. Nechybí mi alkohol ani cigarety, protože jsem militantní nekuřák od přírody a alkohol mi přestal chutnat dávno před mimískem. Nechybí mi vysedávání po hospodách, protože dobrou společnost si lze stejně dobře, spíš lépe, vytáhnout do čajovny. Nechybí mi putování po hradech a zámcích, protože jsem teď příliš soustředěná na hnízdění a navíc s mimísem to bude ohromná psina. Termín mám v květnu - to vyšlo krásně. V létě už budem sžitý tak, abychom mohli vesele běhat po kopcích (a dát si potom vanu, vypotit se v případě, že tam trochu moc foukalo a noci spát jak dudek po té fušce pěkně na břiše).
Právě mě napadlo pěkné téma na další blog. Bude se jmenovat Jak je mi líto manžela. Tak zase zítra, milý čtenáři... :-)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Aktuální články

Reklama