Těhule - Konzervativní alternativec

17. února 2006 v 10:34 | Sargo |  Těhule
Snažím se uvažovat logicky a racionálně. O to víc ve chvílích a místech, kde se dá předpokládat, že logická a racionální složka myšlení jest potlačena. Těhotenství je období jednoho velkého potlačení příčin a následků, ale, musím to zaklepat, intuice je dostatečně posílena, aby ho do značné míry zastoupila. Není to ovšem tak uspokojující a špatně se to (to = výsledek úvah) pro okolí vysvětluje.
Hormony pracují ale i příjemnějšími směry. Tu a tam mě něco rozlítostní - ale obecně jsou mi věci tak dokonale ukradené, že se nad vším jenom usmívám, v duchu si říkám: Óóó, jak banální! a nestačila bych se divit, kdybych plýtvala energií na údiv, jaké ptákoviny lidi řeší, a že tak složitě.
Tento přístup je, předpokládám, ryzí sebeobranou organismu, který jednak zabrání budoucí matce vystavovat se rizikovějším situacím a zbytečnému stresu, jednak jí umožní přežít v dokonalé duševní pohodě kupříkladu ono čtyř-pěti měsíční ležení na začátku, které mě tak neplánovaně potkalo. (V původním plánu byly dlouhé procházky, těhotenská cvičení, taj-či, vyvařování zdravé stravy a četba hodnotné literatury. Ve skutečnosti z toho zbyla hromada detektivek. Nejvíc mi v tu dobu chyběla možnost udělat si pár desítek sklapovaček.)

Kde jsme to...? Aha, racionalita. Ač to možná není "in", vyznávám jistou formu pragmatismu. Když věci splní svůj účel, pak byly provedeny správně. Takže při povídání třeba o tom, proč je dobré chodit rovně, se lze dozvědět jednak něco o návaznosti svalů, šlach a efektivním dýchání, tak o proudech energií mezi čakrami. Každý nechť si vybere, co je mu lepší motivací, řekla bych, hlavně když bude chodit vzpřímen, což mu nepochybně esteticky i zdravotně prospěje. Stejně tak při povídání speciálně těhulkovském mi přijde lhostejno, jestli ženština řekne "popovídala jsem si s miminkem a odpustilo mi, že jsem pořád tak chtěla holku, a ať se narodí holka nebo kluk, bude naše a hrozně se na něj těšíme" a myslí to doslova, nebo se jenom sama v sobě pomocí fiktivního dialogu vyrovnala s tím, že její přání nic neovlivní, a zbavila se tím podvědomých obav a sice mírného, ale zbytečného napětí z toho, co to teda vlastně bude. Výsledek je stejný - žádoucí pohoda matky, tím i plodu, a větší klid u porodu.
Nejsem alternativec, nejsem ryze exaktní tvor. Myslím, že si lze zlomit nohu stejně dobře proto, že jsem trdlo, které koukalo kde co lítá a přehlídlo banánovou šlupku na chodníku. Nevylučuji vůbec, že si ji lze zlomit i proto, že podvědomí se bouří kvůli nějaké špatnosti a nechá mě, abych si ji zlomila. Mám velmi dobře ověřeno, že angínu s vysokou horečkou a do dvojnásobna oteklým krkem lze dostat z plného zdraví do půl hodin po té, co se rozhodnu, že si to druhý den už v té práci se šéfem opravdu vyřídím.
Výsledkem je, že oba tábory na mě koukají skrz prsty. Ono, ostatně, zejména alternativci jsou obecně hrozně netolerantní. (Krásným příkladem je vegetariánství. Rozhodně je o moc moc větší procento masožravců, kteří považují za vaši věc, že nad tím krásně voňavým stejkem ohrnete nos, než vegetariánů, kteří vám odpustí, když si na obědě s nimi objednáte roštěnou.) Říká se, jak společnost konečně dospěla do rovnováhy mezi technologickým vývojem a schopností rozpoznat, co všechno z těch starých i nových, ale převážně přírodních moudrostí má pravdu - ale ne, nedospěla, dospěje až tehdy, až se ty dva směry prolnou a budou vzájemně tolerovat. Máme už obrovskou spoustu odpovědí na otázky - ale naprostá neochota opravdu efektivně spojit ty dva směry (i když v praxi to samozřejmě člověk většinou dělá, pokud jenom trochu přemýšlí - nebo pokud nepřemýšlí vůbec) a jejich důsledné oddělování brání jejich optimálnímu využití a dosažení žádoucího cíle. Můžu jenom doufat, že se toho dožiju.

Do té doby se mi budou stávat zbytečně nervyžeroucí věci, jako třeba rozhovor s mým ženským doktorem. Když jsem mu řekla, že chci rodit ve Vrchlabí (porodnice, kde preferují přirozený porod), začal dle očekávání dělat obličeje, pravil, že mu to připadá trochu moc alternativní a místo toho, aby mi řekl, co tedy podle něj zanedbávají (zdůrazňuji, že je tato porodnice součástí běžné nemocnice a jsou tam schopni a také tam provádějí všechny běžné zákroky - jenom jaksi dokázali matky přesvědčit, že k nim sáhnou opravdu jenom když to bude třeba; procento komplikací mají zcela přiměřené velikosti a statusu a spíše nižší), začal mi, obávám se, že poněkud bez souvislosti, povídat o přidušených dětech s následky debility.
Otrávilo mě to až na půdu. Na citové vydírání jsem háklivá i normálně, a co teprve když mám sklony k přecitlivělosti. No, přesvědčit jsem se ho nesnažila. Podíváme se tam, uvidíme; dal mi ale, podle všeho dobrý, typ na Hořovice, který nám dost možná (jak si půjdeme zjistit v pondělí) vyřeší místní variantu. Přeci jen, Vrchlabí je trochu z ruky a kdyby to šlo moc rychle, moc brzy, nebo by mě příliš chytla záda na tak dlouhou cestu, nebo jakékoli další "možná", je třeba míti variantu v dosahu krátkého výjezdu autem.
Možná jsem opravdu alternativec, když chci strávit celý porod bez nějakého přebíhání z jednoho pokoje do druhého v klidném prostředí, mít možnost si vybrat polohu, ve které mi to nejlíp půjde, když chci mít maximální jistotu toho, že mě nebudou tlačit do ničeho, co nechci a chovat se slušně; když dají věcem volný průběh a mě nechají v klidu, a budou po ruce, kdyby šlo něco špatně. Kde budu mít i maximální jistotu toho, že mi mimčo zbytečně neodnesou, když to nebude potřebovat, ani s ním provádět nic nadbytečného. A kde přesto všechno jsou lidi i vybavení na to, kdyby "něco" potřeba bylo. V nemalé části porodnic už mnohé z toho funguje; záleží ale, komu padnete do rukou. A jak jsem již zmínila výše, Vrchlabí tak nějak dovedlo přesvědčit, že ať padnete do rukou komukoli, bude to v pořádku. Tákže, řečnická otázka na konec: je to opravdu tak hrozně moc "alternativní"? (Dlužno dodati, že zrovna ve Vrchlabí vás budou do přirozeného porodu "tlačit", i když už se vám ani nebude chtít. Nedávají tam epidurál, i když užívají jiné prostředky proti bolesti, a nesnaží se porod urychlovat, když to mimčo nepotřebuje. To už může být otázka individuálního přístupu - mě to přijde rozumné.)
Sama si odpovím: ne, není to alternativní, mělo by to být samozřejmostí.
Svým způsobem je děsivé, že se matka při popisu porodu s radostí pozastaví nad tím, že doktor klepal, než vlezl na pokoj, a že se sestra napřed zeptala, než rozsvítila večer světla. Porod sice může trvat několik dní, ale oproti těhotenství a všemu následnému není dlouhý a to se ho může zdát banalizovat - nicméně pořád je to jeden z nejdůležitějších a nejintenzivnějších zážitků v životě ženy (a začasté i jejího muže) a ne každému plně dochází, co to vlastně znamená. Rodící žena je pro doktory jeden z mála lidí, o které se musí postarat a kteří přesto NEJSOU pacienti - vlastně chápu, jak těžko to přijímají.

Nu, jsem tedy neodpovědná alternativní matka. Při nejbližším cvičení v MC došlo taky na porod - rychle jsem byla postavena před fakt, že jsem naopak největší konzerva. "Budu rodit na chalupě, mám termín v červnu, takže když nebude pršet, tak venku, manžel mě nakonec ukecal, že si domluvíme alespoň porodní asistentku," popisuje tam dívčina, nemalá část ostatních obdivně a souhlasně přikyvuje. První porod měla snadný a rychlý, ale byla otrávená z personálu v porodnici a ze zbytečných procedur. "Na kontroly nechodím, cítím, že je všechno v pořádku," povídá druhá. Třetí se pochlubí, jak odmítla krevní testy.
Sedím a neřeknu ani slovo o tom, jak mi to připadá nezodpovědné v případě té první, vyloženě hloupé v případě té druhé, a když už nic jiného, nefér v případě té třetí - ona si může být jistá, že nemá HIV ani žloutenku, ale personál, který se o ní stará, by si tu jistotu zasloužil také. "Pro tebe to bude hrozně pěkný, ale co mimísek, když bude cokoli potřebovat?" chci říct, ale k ničemu by to nebylo. "Spousta vad a problémů se dá napravit už v prenatálním stádiu a potom ne," namítám v duchu, ale zase by to k ničemu nebylo. "Tohle ale přeci už vůbec nemá smysluplný důvod," oponuju, opět v duchu, té třetí. Sama můžu přispět svou troškou do mlýna leda tím, že jsem na vlastní žádost minimalizovala ultrazvuky. Břicho se mi po nich bolestivě stahuje ještě pár dní a kůže je přecitlivělá na dotek. Vysvětlení nemám, ale slyšela jsem to i od dalších a tak si uklidněně přestala připadat jako hysterka.

Tak jsem tedy alternativní konzervativec, nebo konzervativní alternativec, a trochu mě mrzí, že zrovna zlatá střední cesta není trochu víc prošlápnutá. Určitě se v mnohém také pletu, bylo by divné, kdyby ne; ale i tak se budu držet své tolerance s ohledem na žádoucí výsledek a vynasnažím se vybrat si z každého to nejlepší. Logicky. A ve chvílích, kdy mi to přijde líto, si zkusím představit, že většina těch, co by se mnou souhlasila, taky raději mlčí. No fuj, stát se součástí těch mlčících!
Asi založím nějaké radikální hnutí za větší toleranci!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Tallia alias marky Tallia alias marky | Web | 19. února 2006 v 14:12 | Reagovat

Jo, máš naprostou pravdu, zlatá střední cesta není plně přošlápnutá. A ikdyž já nejsem tak odvážná a v případě porodu jsem to nechala na doktorech a sestrách ( i tak jsem rodila připozeně a bez zásahů - brouček měl 4720g a 53cm), určitě je důležité aby jsi se hlavně ty cítila dobře a bezpečně.

Přeji ti klidný a snadný porod.

2 Sargo Sargo | 20. února 2006 v 10:19 | Reagovat

Uf uf, 4.7?! To bych se svými těhotenstvím atrofovanými svaly snad ani neunesla :-D Zrovínka dneska se jedeme podívat na porodnici - asi z toho holt bude další blog... zatím z toho byla jenom zajímavá noční můra, kdy jsme tam přijeli, hned mě poslali rodit, a až po nějaké době jsem je přesvědčila, že je to vážně ještě moc brzy... :-D (Manžel se zatím ve vedlejší místnosti z neznámých důvodů pral s kolegou z práce.) Mno, uvidíme ;-)

3 Tallia alias marky Tallia alias marky | Web | 22. února 2006 v 4:37 | Reagovat

Ale unesla,neboj. Postupně jsem během těhotenství přibrala 30kg a docela mě i moje svaly byli ochotné nosit až do porodu, jen kyčle protestovaly - poslední měsíc jsem byla ráda,když jsem seděla. A po porodu - první den jsem Merlina jen s obtížemi popotahovala po postely,ale pak už jsem ho normálně nosila - zlatá klokanka.

4 Sargo Sargo | 22. února 2006 v 13:17 | Reagovat

30?!? Jsi si jistá, že jsi se nepřepsala? :-)) Uááá! Přestávám si stěžovat na svých dosavadních 12 (se županem ;-)) a dám si nášup :-) Kyčle musím zaklepat, zatím dobrý. Třeba jsou mi mé slovanské tvary konečně k něčemu dobré ;-)

Bohužel jsem nepohyblivá už teď - prostě mi tvrdne břicho a nedá si říct. Zato po dvou dnech, kdy si léčím nějakou rádobychřipečku, mě po delší době nic nebolí, ani břicho, ani záda, když jen tak chodím po bytě a poklízím, tak to najednou jde... vidím to tak, že omezím i těhotenské cvičení. Nejmíň zlobilo jenom z bazénu, ale i tak začalo tuhnout po menší námaze, než jindy.

Takže do seznamu, na co se těším po porodu (a kousku šestinedělí, abych tak byla realista ;-)) si ke spaní na břiše a vaně s vodou vřelou tak, že si tam rovnou uvařím brambory, přidávám i (to ta chřipečka) možnost se pořádně vypotit v posteli a zcela se fyzicky oddělat při cvičení jakéhokoli druhu. Tak :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama