Těhule - Jak se předem děsím dobrých rad

15. února 2006 v 11:22 | Sargo |  Těhule
Mimina znám, abych si tak vypůjčila jedno velmi pěkné přirovnání, jenom z reklamy na plenky. Kdybych se hluboce zamyslela, dost možná bych zjistila, že jsem ani žádné malé nikdy nedržela, a jestli, tak nedobrovolně a na chvíli a paměť to z té hrůzy dávno vytěsnila; rozhodně se z toho snažím vyvlíknout všemi myslitelnými způsoby. Nevím jak se drží, obávám se, že mi vypadne, a tak dále. Navíc mi ani nikdy moc nepřipadala roztomilá či vůbec zajímavá. Jediné, co jsme spolu podnikaly, když už bylo nějaké poblíž, bylo, k obapolnému uspokojení, vzájemné ksichtění, nejlepší hra na světě.
Obavy z blížícího se termínu porodu jsou tedy, myslím, pochopitelné. Poznámky v seznamech pro tašky do porodnice a podobně končící "a na cestu domů oblečení pro miminko podle počasí, však to znáte", vzbuzují ve mě touhu po skřípění zubů. Copak nikde není náčrtek mimina, šipečky, očíslované v chronologickém pořadí podle toho, co se kam a v jaké posloupnosti na takové mimino navlíká? A s popisy daného kousku oděvu? A pokud ne, ptám se, proč ne?

Cvičení v Mateřském centru, kam chodí nastávající matky i se svými staršími potomky (většinou kolem dvou, nebo těsně pod dva roky), mi kromě rozhýbání pohybového aparátu slouží i jako vděčná pozorovatelna. (Až na neutuchající touhu odehnat je od topení, kolem kterého běhají a které mi evokuje rozbité hlavy, a které samozřejmě jejich matky nechává chladným, a dojem, že přeci musím dostat něčím po hlavě, jakmile se otočím zády, dávný to následek spolužití s mým bratrem. Často tam na sebe též s dětičkami samozřejmě házíme ksichty.) Uvědomila jsem si nejen teoreticky, ale velmi naplno prakticky, že osobnost toho človíčka je prostě - nějaká. Že velmi klidná matka může mít stejně andílka jako torpédo, že pohodová společenská ženská může mít neuvěřitelného ustrašence, že to prostě bude nějak a bude to fajn, ať to bude jakkoli, hlavně to nelámat, účelem je vysvětlit mu, že se ostatní děti nemlátí kostkama do hlavy a že když si vydrží chviku samo hrát, zatímco maminka se pokusí si strčit nohu na krk, tak to bude hrozně fajn. Toto uvědomění má ovšem daleko do mnohem praktičtějších a aktuálnějších záležitostí typu "jak se vlastně takové mrně koupe?".
Zrovna včera bylo opravdu na co koukat. Děti byly jenom dvě - mrňavá holčička a o kus větší kluk, který se děsně bál a tak se pohyboval zásadně se zavřenýma očima. Když i to bylo málo, ještě si je přikryl. Holčička se k němu ovšem vrhla s nadšeným zvoláním "Mimi!", jala se ho oblíbávat, sebrala mu bačkory a od nejbližší ženštiny, matka nematka, si je nechala zapnout (úžasná pantomima!), což ho konsternovalo natolik, že zbytek cvičení strávil užaslým pozorováním kolegyně. Ta vydržela při jakémkoli náznaku hudby tančit, a hlavně se při tom vslékat, v dokonale dodržovaném pořadí tričko, plínky, punčochy - což byl problém, neb bačkor, které jí byly navíc velké, se vzdát nehodlala. Jistě by se dalo naznačit mnoho jízlivého o jejím budoucím charakteru ;-)
Pomalu jsem se tedy smiřovala s existencí dětí tak malých, že se s nimi nelze rozumně domluvit; abych něco zjistila o ještě menších, začala jsem chodit na kursy s názvy jako "masáže miminek", "správné nošení dětí" a podobně. Těhule a novopečené matky tam bývají tak půl napůl, studijního materiálu dosti, a i když jsem to brala zpočátku tak trochu jako povyražení společenské a asimilační a nepočítala zcela, že přednášky (s praktickými zkouškami, jak jinak - a moje miminko bylo nejhodnější! - aby ne, jsouce z plastu) k něčemu budou, musím říci, že i ty byly skvělé. Nejen že mě opouští ta nejhorší hrůza z toho, že budu mít najednou doma mimíska, začínám si připadat i mírně informovaně, a to dokonce správně informovaně, protože na informace typu "takhle ho nedržte, protože ty svaly, které ho v téhle poloze podepřou, se mu začnou vyvíjet, až když začne lézt" a "nedávat v žádném případě spát na bříško, klesá na minimum riziko náhlého úmrtí" slyším a připadají mi sympaticky podepřené fakty. No, se zájmem vyslechu i argumentaci typu "uvolníte tím druhé energetické centrum a energie může proudit tímto meridiánem výš", ale nějak to není ono.
Buď jak buď, oprskle okukuji matky, které v průběhu povídání i cvičení své potomky neustále chovají, přebalují, kojí a tiší, oblékají a vslékají, a jako houba nasávám informace o tom, jak to všechno dělat tak, aby to mimískovi dělalo co nejlíp a nezakládalo se mu zbytečně na budoucí obtíže.
I tak to bude děsivé, najednou držet v ruce něco tak malého, co nesmí spadnout a co je zcela závislé na tom, jak o něj bude postaráno!

Možná se zdá, že titul článku není touto ódou na povídání v A-centru zcela naplněn. Jak ale možná někdo zkušenější tuší, nejde ani tak o obsah přednášek, jako o - příbuzné. Zejména ženské starší příbuzné. Nemám jich kolem sebe, a skoro mám chuť říci, že naštěstí, nějak moc. Jsou to hlavně maminka a tchýně, obě matky zkušené a kované. Žel, obě zkušené a kované z dob, kdy umělá výživa byla tou lepší variantou, na nočník se vysazovalo od půl roku a do čaje pro půlroční mimí sypal cukr.
Což o maminu, ta mě zná a ví dobře, že nemá nejmenší smysl mi něco vykládat. Ale tchýniny ódy na klady sunaru, nočníku a celonočního spaní jejích vzorných a geniálních dětí mi napovídají už teď, že budu matkou nedostatečnou, s dětmi nevychovanými a zaostalými, vedenými navíc zcela zbytečně alternativními metodami. Achich ouvej! Děsím se toho, co začne, až se mimísek objeví. Nevylučuji vůbec, že by se má drahá rozumná matka tváří v tvář miminku nemohla zbláznit a provádět s ním proti mé vůli provádět věci, které s ním provádět prostě nechci. Stejně tak je docela dobře možné, že tchýně bude pokračovat v nadšených historkách, ale nebude se pokoušet praktikovat totéž na vnoučatech.
Dost možná z toho mám prostě nepřiměřené obavy a maminky se ukáží jako babičky z nejrůžovějších snů každé novopečené matky. Občas z toho mám obavy větší, než z mimíska samotného - protože i když to asi bude ze začátku náročné, nakonec si každý přeci poradí ne? Prej. :-D Ale matky nevychováš. V nejhorším je tu mocná síla 110km mezi mimísem a babičkami. Žel, ne dost mocná...
(Ne náhodou tu chybí obavy z tatínka - manžílka. Najít moudrého muže nebylo snadné, ale o to si ho člověk více považuje! :-))
A pak, co bych to byla za matku - prvorodičku, kdybych nevyrážela na tuto strastiplnou cestu vyzbrojena štosy moderních informací, o jejichž správnosti jsem pevně přesvědčena, a rituály, které pro blaho mimíska hodlám dodržovati? ;-)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Tallia alias marky Tallia alias marky | Web | 19. února 2006 v 17:02 | Reagovat

Taky jsm se před porodem bála, že nebudu vedět co a jak s mimískem. Ale  po porodu se cosi změnilo, v první chvíli když jsem dostala toho malého bezbraného tvorečka do náručí jsem věděla, že od této chvíle jsem matkou a co s tím. Jen se řiď srdcem a citem.  Ovšem některé rady zkušených matek a babiček taky nejsou k zahození.

2 Tallia alias marky Tallia alias marky | Web | 19. února 2006 v 17:09 | Reagovat

Jo a ještě jedna věc, trochu rada.

Psychycky se připrav na to že v prvních měsících mimísek obrátí tvůj život zcela na ruby.

3 Sargo Sargo | 20. února 2006 v 10:16 | Reagovat

Add 1.) V to tak nějak doufám... :-D

Add 2.) Já vím, já vím :-))))) A těším moc  ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama