Těhule - Jak se konečně děsím

22. února 2006 v 10:51 | Sargo |  Těhule
Když jsem zjistila, že jsem těhotná, okamžitě jsem dostala strach z porodu. Rozumně jsem si domluvila - to já náhodou umím, pohrozím si prstíkem a nakážu si se vzpamatovat - naštudovala několik chytrých knih a bát se přestala. Zpytujíce své obavy, uvědomila jsem si, že se nebojím porodu, ale doktorů. Tedy hlavně tomu, čemu všemu jsou schopni říkat "problém" a způsobů, jakým je "řeší". Usoudila jsem, že je tu pomoc snadná: najít si porodnici, kde si nemyslí, že "mě musí porodit", ale kde berou jako fakt, že si tam jenom jdu porodit a že jsou tam proto, aby mi pomohli, když něco opravdu nepůjde.
Hodně zjednodušeně řečeno - nechte mě být a půjde to nejlíp. Znám se. Jestli mě někdo do něčeho začne postrkovat, kousnu se tak, že budu první, kdo pojede z porodnice těhotný. Nebojím se bolesti, nepochybně bude hrozná, ale když je opodstatněná a vím, že zaručeně skončí a výsledkem bude něco nádhernýho a úžasnýho (popisovaného v odborné literatuře jako "nelekněte se, bude to vypadat jako scvrklá houba" :-)), tak to bude dobrý. Bojím se toho, že si nebudu připadat v bezpečném prostředí. Jak takové obavy působí ve chvíli, kdy potřebujete povolit či zatnout svaly a soustředit se zcela na něco, kde zdárný průběh na duševní pohodě nemálo závisí, a jste dokonale zranitelní, netřeba asi popisovat.
Nejsem nijak ohnivý vyznavač přírodních a alternativních a za každou cenu přirozených způsobů porodu. Když budu muset na císařský řez, tak se holt nedá nic dělat, jde mi o to, aby bylo ve finále zdravé mimčo a nebudu si ještě půl roku po porodu vyčítat, že jsem ho necítila přicházet na svět (ale jinak mám z císaře docela vítr. Chci víc jak dvě děti, a to už by pak mohl být problém). Když se doktorům jó něco nebude zdát, a budou ho muset odnést k ošetření, a dostanu ho až za dvě hodiny místo za půl, však si to vynahradíme. Když mě budou muset nastřihnout, tak jen budu doufat, že se hráz zhojí bez následků a frfňat kvůli tomu nebudu. Když mi protivná sestra na šestinedělí nebude schopná vysvětlit, jak líp kojit, hodím jí flašku s umělou výživou na hlavu a počkám si na další směnu.
Přesto mi připadá samozřejmé rodit přirozeně, bez medikace a lékařských zásahů. Pochybuju, že bychom za těch pár let vymysleli něco, co by přečůralo metody, které si příroda pilovala milióny let. Oceňuji tu nádherně nízkou novorozeneckou úmrtnost, jakou tu máme a neprotestuji proti metodám, díky kterým se jí dosáhlo. Ale zároveň chci odjet do porodnice a být přesvědčená, že k lékařskému zásahu nedojde, pokud nebude nutný. Přesvědčená o tom nejsem ani v nejmenším.
Zrovínka teď v pondělí jsme se byli podívat v porodnici v Hořovicích, je z těch spíše vyhlášenějších ohledně prostředí a přístupu. Samotné pokoje jsme si sice prohlédnout nemohli, bylo zrovna plno, ale to mi až tak nevadí. Na fotkách to vypadalo přátelsky a je vidět, že se vážně snaží.
Ano, snaží... sestra i doktorka vypadaly jako někdo, kdo dostává pravidelně důrazné doporučení ohledně toho, že přirozené porody jsou fajn a že matka není jenom objekt. Zároveň ale v sobě měly jistý despekt, který mi naznačoval, že stejně nebude pomoci, že se s tím tak docela neztotožnily a že něco je prostě "problém" a je čistě a jejich věc, jakou laťku tomu pojmu nastaví. Jejich argumentace zněla pěkně, pokud člověk nebyl už trochu poučený; jenom se trochu moc předem omlouvaly a vymlouvaly a... Jo, nejspíš se tam opravdu snaží. Ale domů jsem přijela zdrbnutá nejen zdůrazněnou realitou nemocničního prostředí, ale i tím, že i ta "dobrá varianta" bude svého druhu boj.
Teď v podstatě pracuju na tom, abych se předem smířila se vším, co vlastně nebudu chtít, ale co se patrně stane. Jde mi to docela dobře, obavy přechází a zase se začínám docela těšit. Nebaví mě, jak mě kde kdo utěšuje, že porod nebude taková hrůza, že se nemám bát, že to za to stojí; či přesvědčuje, že to bude hrůza a že se mám bát; prostě pořád je to o strachu. Připadám si občas skoro hloupě, že se nebojím. Snad v tom roli hraje i to, že když nelze s něčím něco udělat či to ovlivnit, připadá mi jako plýtvání energií se tím mořit. Buď jak buď, všechno to přeci vím. Že to bude hrozný, ale že to za to stojí. Možná zjistím, že nejsem takový kliďas, a začnu tam hysterčit. Možná to bude v takové pohodě, že porodím ani nebudu vědět jak. Nejspíš něco mezi tím. To ale předem nevykoumám.
Co ale vykoumám, s tím si hlavu lámu. Takže se probudím ve čtyři ráno a vedu dlouhé dialogy s doktorkou. Ano, má zkušenosti, odrodila hromadu dětí, chce předejít komplikacím... ale jsem to já, kdo rodí, a kdo na vlastím těle cítí, co se děje a kdo ví, co dokáže přijmout za své. Už mi doktoři zkazili příliš mnoho věcí, než abych přijímala nekriticky všechno, s čím přijdou.
Člověk o sobě zjišťuje víc, než by kdy řekl, a to ještě není mimčo na světě. Buď jak buď... ano, Jášíku, mluvíme o tobě, nemohl bys začít, prosím pěkně, kopat trochu vedle? Jsem zrovna po snídani... děkuji, hodnej kluk... Buď jak buď, bude to sranda.
Pro neustálý spam nějakého automatického prevíta komentáře zrušeny.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Aktuální články

Reklama