Těhule - Jak jsem prošla evolucí

16. února 2006 v 9:06 | Sargo |  Těhule
To, že se na mimíska ženská těší neznamená, že si i dovede reálně představit to mrňavé stvoření, kterak se jí mele v náručí. Jak si stále dokola ověřuji, pro mnohé je těhotenství, pečlivě nastudované, středobodem všeho - ještě aby ne! - a končí porodem, rovněž pečlivě naštudovaným. Potom - nic. I za sebe musím přiznat, že fantazie, ač mi obvykle neschází při vymýšlení charakteru pro skřítka - zaklínače, jež se má zúčastnit nebezpečné výpravy za dušechtivým a krvelačným nekromantem, v případě mimíska zcela selhává.
Součástí břišních tanců (stále mě nepřestává uchvacovat ten eufemismus, prý břišních!), samozřejmě speciálně těhotenských (ohromná věc, a větší fuška, než bych kdykoli před tím řekla), je i relaxace a s ní spojená vizualizace miminka. A tu jsem narazila na výše zmíněné hranice fantazie. Představit si miminko v náručí? Absurdní. Jasně, jakýsi mlhavý obrázek, kdy koukám víceméně zvenčí... ale docílit pocitu, že vnímám jeho teplo a pohyb na svojí kůži, tam jsem narazila.
Bloudíc myšlénkami všude možně (zatímco mě toto "nepředstavitelné" miminko usilovně kope), došla jsem k delfínům. A ejhle, představa, jak se coby delfínice brouzdám modravým mořem a vedle mě usilovně plave malé delfíně, je docela dobře představitelná. Tak jsme si tam plavali - ti delfíni mají príma život! I představa kočky, která pečlivě cupuje svému kotěti kožich, mi přišla zcela smysluplná. Mládě jako mládě, ne? Chvíli mi tyto mateřsko-mláděcí představy docela dobře stačily. To už jsem i pilně okukovala cizí mimina (bude naše taky takové? To by bylo fajn... v tomto případě by to naopak nebylo fajn... a samozřejmě bude mnohem krásnější a roztomilejší...) a začala si reálněji uvědomovat jejich existenci i to, že ten tvoreček, který se ve mě tak usilovně mele a nenechá mě spát, s nimi má něco společného.
Dneska žádný delfíni, dneska mimčo! nakázala jsem si v duchu jednoho dne za zvuků relaxační hudby a pozorovala jakousi ženštinu, jak ve vaně drží čerstvě narozený pomačkaný uzlík. Svoje! řekla jsem si přísně a hup, byla jsem na jejím místě a - on je to opravdu nádherný pocit! Zaskočilo mě, jak strašně maličké to je. A jak se vrtí. A jak hřeje. A... no uvidí se, jak moc realistický ten vjem byl. Ale bylo to fajn a ověřím si to za nedlouho.
A tak jsem dospěla na evolučním žebříčku k člověku, a sama se cítím víc člověkem než kdykoli před tím. (Není nad patřičně patetické prohlášení ve finální větě, ale vymýšlejte něco, když vám manžel nakukuje netrpělivě přes záda!)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama