Těhule - Jak je mi líto - mě! Aneb narozeniny.

24. února 2006 v 9:58 | Sargo |  Těhule
Slibovala jsem sice včera téma o nebohém manželovi, ale je mi mizerně, špatně jsem se vyspala, mám narozeniny a teplotu, takže jestli je mi někoho a něčeho líto, jsem to já osobně. Ta ohavnost, co se nějakou dobu držela na jedné mandli, se rozšířila už i na druhou a spokojeně si bují, dostala jsem zase teplotu (to obvykle poznám i bez teploměru právě díky silně ublíženému pocitu - exaktního potvrzení se mi od teploměru též dostává, to zas bude den!), v noci jsem se probudila hrůzou po nějakém ujetém snu, chudák matýsek, ten musel dostat spršku adrenalinu.
Teplota je na houby, protože se stávám naprosto nesoběstačným člověkem. Je mi mě tak líto, že i uvařit si čaj je záležitost stejného odhodlání a energie, jako jindy oběd o sedmi chodech pro tucet lidí. Asi bych měla jet k doktorovi. Nevýhody vesnice v plné kráse - je to výlet na půl dne a ani trochu se mi do toho nechce. Jestli přežiju do pondělí, tak se uvidí, když zhynu přes víkend bez pomoci, aspoň budu mít pokoj.
Čaj jsem zvládla, jsem dobrá (a mám žízeň). Aspoň něco, když už se budu živit celý den sušenkama (jak to znám).

A navíc mám narozeniny. Nemám ráda narozeniny. Ne kvůli věku - čím jsem starší, tím je to lepší, i když udělat deset dřepů v kuse dá čím dál větší práci, stejně je to lepší. I kvůli příbuzným je to fajn, bývají často důvodem se zase jednou vidět.

Jako menší/mladší jsem měla depku z dárků. Pokud jsem si vyloženě nevyžádala něco sama (třeba nadstandartně tlustou a drahou knihu, někdy i za padesát korun, joj, kde jsou ty časy, kdy to byla fakt pálka!), dostala jsem vždy něco, co mě přesvědčilo, že mě příbuzní vůbec neznají a ani přibližně netuší, co mě baví a co by mě potěšilo. Bylo to hrozně deprimující. O to víc, že má přání byla prostá a s minimem uvažování i snadno splnitelná (ráda jsem četla a mohla jsem se utlouct po obrovských, nejlépe černých svetrech - ani knih, ani těch svetrů jsem neměla nikdy dost) a tyto mé záliby byly dlouhodobé, a vlastně trvají dodnes, i když mezitím pár dalších přibylo. Dostat kupříkladu sadu samolepek v růžové o Barbie a Kenovi (pravda, spolužačky by se po nich utloukly), to je něco jako... pozvat muslima na vepřové hody. Připadala jsem si pak vždycky hrozně hloupě (za koho mě považují?), nemluvě o zklamaných nadějích, že si o narozeninách mírně vylepším životní úroveň.
Časem mi dárky přestaly připadat deprimující, pojímala jsem je s humorem a oceňovala, jak se pěkně říká, snahu. Snažila jsem se zapamatovat, co od koho bylo, a vesele pouštěla serepetičky dál do oběhu. To už byla doba, kdy jsem víc ocenila, že se vidíme všichni dohromady, a co teprve když je dort. A co teprve když je ten dort harlekýn nebo ten s tou strouhanou čokoládou nahoře! (Žel, tuto drobnou radost kazí poslední dobou možnost koupit dort v obchoďáku - jsou vždy nechutné a na rozdíl od nevhodného daru, při konzumaci náhražky náhražkovité šlehačky se nadšení předstírá mnohem hůř.)
Další zlom v pojetí narozenin znamenal nástup do zaměstnání. Přesná, nebo alespoň přibližná znalost aktuálního data pro mě byla vždycky dost abstraktní záležitost, takže se mi dařilo vesele zapomínat na svátky a narozeniny cizí i vlastní, i když jsem zároveň propadala splínu nad tím, že až je budu mít, asi se na to nezapomene a budu muset nějak zabojovat se zvyklostmi v daném podniku. Jaké občerstvení je vhodné? Jak to udělat, aby toho nebylo ani málo, ani moc? Jak nevypadat, že se snažím připomenout, ale zároveň nepůsobit dojmem, že se z toho chci vyvlíknout? Prostě - jak to provést přiměřeně?
Pak mě beztak zaskočili ráno s kytkou a já si připadala jako jelen, že už je tak vysoké datum.
Jestli je na narozeninách něco skutečně deprimujícího, tak... no, mám narozeniny. Nestojím ani tak o dary, jako o to, aby šly věci po mém. Je to den v roce, kdy mám pocit, že se nemusím připadat provinile, když si prosadím vlastní program, vlastní přání, všechno okolo se bude dít kvůli mě a tak, aby to pro mě bylo co nejpříjemnější. Kdy nemusím mít špatný pocit, když se někdo kvůli mě musí trochu snažit. Prostě den, kdy se z těch všech možností toho, co se může dít, vybírá ta, která je pro mě.
Cha! Zlatý voči.
A to bude za nic stát ještě i celej víkend. Proleženej v posteli, jestli si zvládnu umejt termosku, tak alespoň s čajem, a o sušenkách. Ooo, jak se těším. Původní program byl fajn, než jsem ho pro nadbytek bacilů zrušila, aspoň se ve své sebelítosti budu mít čím zaobírat. Takže zabalit krk, uvařit si ještě jeden čaj - odhodlání by bylo, možná to zvládnu na jeden pokus - a jít se prohřát. Myslím, že už zase nemám co číst a čtrnáctý den rychlobruslení už i ta olympiáda ztrácí poněkud na zajímavosti. Den blbec a to se vlastně nic neděje. Kéž by se dělo. Protivník, kterému lze dát do zubů, je mnohem přitažlivější než tahle plíživá úmornost plazících se minut.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Marky Marky | Web | 24. února 2006 v 10:26 | Reagovat

Přeji ti krásné narozeni a kupu všeho co si jen budeš přát. Takže vše nej..... nej.... nej.... a hlavně hodně lásky a zdraví!!!!!!!

2 Sargo Sargo | 24. února 2006 v 10:42 | Reagovat

Děkuji děkuji! :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama