Těhule - Are you ready? Of course...

24. února 2006 v 10:59 | Sargo |  Těhule
Tak jsem se politovala a zpět k vážné práci! Matýskovi je to stejně fuk. Mele se po svém, tu a tam si schrupne, od včerejška se zase přetočil, jenom jsem zatím nezjistila jak, kope tak neurčitě stonožkovitě (a silně) a ani nedělá boule, je tam podezřele symetricky. Prostě matýsek. Kdyby to měl být, jak jsem původně plánovala, Matěj nebo Matyáš, má dneska svátek. Tak všechno nejlepší, holt už je Matějů i Matyášů moc, budeš Jáchym. Nebo Alice, jestli se pan doktor plete. Ale stejně všechno nejlepší, tím se nic nezkazí. Možná bych si měla vzít poučení ze své předchozí ublížené litanie a když už máš ten svátek, dělat všechno pro tebe. Zpívat sice nemůžu, ale pro začátek bych mohla schovat talíř se sušenkama a zvládnout ti udělat ty strašně dobré nudle (celozrné, s mořskými řasami, eko, no co může být zdravějšího? A to jsou fakt dobrý!) se zeleninou. Když budeš hodnej, máš je mít!

Hledala jsem včera nějaké miminovské origami, abych se držela svého momentálního stylu, ale žádné jsem neobjevila. Osvěžila jsem si alespoň jezevčíka, opět se nenaučila kachnu, možná zkusím to štěně, to je dostatečně mláděcí. Vcelku doporučuji origami.cz, mají to opravdu pěkně udělané, a i kdo na papír ještě nesáhnul, najde tam dostatečně jednoduché věci na pokusničení.

Je to dosti děsivé, jak nejsem valně schopná přemýšlet, mluvit, a vůbec se celkově zaobírat ničím jiným, než mimísem. Možná je to pochopitelné, ale hrůza je to stejně. Ve snaze zůstat přijatelným společníkem, snažím se o něm nemluvit víc jak 50% času. Je to neuvěřitelná fuška, protože všechny ty objevy kolem nábytku pro miminko, oblečků pro miminko, péče o miminko, miminkovských zvyklostí, miminek v okolí a... tak dále, jsou ohromně zajímavé.
A hlavně, navzdory tomu, že mimís se ještě nevykulil, i o něm se dá povídat strašně moc. Třeba jak nemá rád budík a vždycky mi jednu pořádnou vyčítavou čutne, a spí si klidně dál. Nebo o tom, jak mě poslední dobou ráno nebudí, ale když se vzbudím sama a pošimrám se na břiše, trochu se zahemží, jako že všechno dobrý, a zase si klidně spí. Nebo jak vyvádí, když ležím ve vaně. Nebo, když se otočím na bok, tak... mno.
Budu ta příšerná matka, která je schopná celé dny mluvit převážně o tom, jak ten její poklad dělá pokroky, jak kouká, jak se hýbe, a co zase nového provedl. Věřím čím dál méně, že mi zůstane dost soudnosti, abych i letmým známým na potkání nevykládala, jak pěkně kaká a jaká je to psina, když začne čůrat při přebalování a má, ten náš pindík, hrozný dostřel.
Uááá!

A přitom si náramně považuju toho, jaká jsem konzerva. Zamlouvá se mi to. Manžel, barák, dítě na cestě, starosti o nábytek a o od zajíců ohlodanou hrušku na zahradě. Tu a tam víkend strávený po obchodních domech ku naprosté spokojenosti zúčastněných. Tu a tam výlet po zříceninách či rozhlednách. Tu a tam posezení s příbuznými či známými, se kterými jsme si čím dál podobnější. (Ještě před nedávnem bych napsala "tu a tam bitva", ale jednak to mezi tím konzervativním výčtem vypadá moc extravagantně, jednak mám na dlouho utrum.)
Coby depresivní puberťák jsem si vůbec nedovedla představit, co mě čeká. Nevěřila jsem, že bych mohla padnout na někoho, s kým bych mohla žít, natož se vdát a tak nějak normálně vegetit. Asi jsem to v té době ani nepovažovala za variantu, ve které bych byla spokojená a tomu druhému ku prospěchu. Vlastně jsem byla naprosto pevně přesvědčena, že mě nejpozději ve tři a dvaceti přejede auto a budu mít pokoj. A děti? Já? Absurdní. Nejvíc jsem asi čekala nějaké beznadějné plácání se od ničeho k ničemu a o ničem.
Pak jsem se raději začala na přechodu rozhlížet, připustila si, vcelku ochotně, že jsem v zásadě konzerva, a popustila uzdu svým nejtemnějším (usazovacím) vášním. Vždycky jsem toužila umět splynout s davem, a nechat se bezstarostně unášet. A nikdy mi to nešlo. Neumím to do dneška, ale dneska už je mi to fuk. Už víc oceňuji schopnost se i v davu umět rozhlídnout a vnímat jednotlivé tváře, než se hnát kupředu a být součástí té vlny. Žít si úplně obyčejně jde i bez toho, abych chápala motivace a touhy "většiny" a sdílela jejich pohled na svět. Jenom nevím, proč zrovna k pochopení tak prosté věci jsem potřebovala tolik času.
Manžel, dům, dítě na cestě. Jak jsem tohle dokázala, dosud netuším.
Manžel je hrozně fajn, možná ho jednou za něco zabiju (třeba jestli se neodnaučí nechávat v konvici vodu, tak docela určitě), ale nevyměnila bych ho za nic. Tím, jaký je, způsobuje, že jsem se sebou ohromně příjemně srovnaná. Domeček se povedl a jsem tu spokojená. Dítko, to se teprve ukáže, jestli to půjde i nadále tak dobře, a bude zdravé a ne úplně zlotřilé. Otěhotnět bylo až moc snadný, bylo to takové - naplánujeme si, kdy začneme plánovat, a hup ho, bylo tu. Jo vlastně ještě se někdy dává do výčtu úspěchů auto. Tohle mluví za vše.
Ťuk ťuk na dřevo. Aby se dalo vyrážet do světa, musí být odkud. Myslím, že se nám to daří. A pořád ještě mi to nepřipadá jako samozřejmost, a snad ani nezačne; to by byla škoda.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Marky Marky | Web | 24. února 2006 v 11:19 | Reagovat

Dík za tip na origami, něco takové ho se mi zaručeně hodí, až mě zase chytne tvořivá.

JJ, dobrý manžel je hotový poklad, málo kdo ho najde. Wolf naštěstí mezi tyto poklady patří :-).

2 Sargo Sargo | 24. února 2006 v 22:25 | Reagovat

Právě že mě chytla, tvořivá - tak vyrábím oznámení na mimčo. Vystřihávané, abych to při té kvantitě a svém pracovním tempu stihla ;-) Až budou prckovi tak čtyři, budeme akorát... :-D

3 Cestuš Cestuš | Web | 8. července 2009 v 17:53 | Reagovat

Myslím, že jsem v šoku. Asi to bude tím, že tě znám už jako tu bezva maminu bezva díťáka a teď tady jako... "Dítě? Já? Absurdní!":-D Hezký článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama