Povídka - Šedomodrá básnička

9. února 2006 v 14:33 | Sargo |  Povídky
A lze vůbec milovat? Domnívám se, že ano - i při všem tom sobectví, co v člověku je. Samozřejmě, i láska je jeho projevem, ale může se přeci vymknout a stát se nezištnou. Málokdy se však objeví příležitost k oběti a možná je to dobře, mnoho nezištných lásek by se rozpadlo v prach, jako se to stává každý den pro docela malé kamínky na cestě.
Seděla jsem před zrcadlem. Na každé straně mělo lampu, do které jsem se mohla podívat bez oslnění, a na stolku ležela malá krabička s náušnicemi a parfém, který jediný jsem používala. Byl hřejivý a měkký a svým způsobem podivný; stavěl mezi mnou a světem zeď, svou neobvyklostí se distancoval od křečovitého veselí dnů a týdnů. Používala jsem ho málokdy, voněl v něm santal a jasmín a další věci a občas byl lidem nepříjemný. Krabičku jsem schovala do skříňky a parfém si dala do kapsy - třeba se bude hodit…
Lze vůbec milovat - hodinu, roky?
Seděla jsem před zrcadlem a před rozhodnutím. Stačilo nedělat nic, chvíle rozhodnutí by pominula a za pár chvil by u dveří zazvonil jeden kluk s vážnýma očima a já bych vstala a rozeběhla se otevřít. A taky jsem mohla natáhnout ruku, uchopit Možnost a vstoupit za zrcadlo. Kluk by přišel a odešel, pak by mě někdo dal hledat, a za nějaký čas bych byla jen vzdálenou vzpomínkou.
Proč se to nestalo dřív? Za zrcadlo! Možnost, která se nedala odmítnout a ani jsem ji odmítnou nechtěla. Nikdy bych na něco takového nedokázala říct ne, nikdy bych o tom ani nedokázala vážně uvažovat. Jsou možnosti, které nelze odmítnout, i když už jejich pravá chvíle minula a v člověku se všechno svírá touhou po tom, aby nikdy nenastaly.
Snad mě čeká černá královna a červená královna a cesty, co se na nich musí rychle utíkat, aby člověk mohl zůstat na stejném místě. A možná ne… zrcadlo lákalo a čekalo. Obraz v něm, který měl být přesnou kopií mého pokoje, se chvíli co chvíli měnil - můj pokoj sice nikdy docela nezmizel, ale matně se v něm objevovaly výjevy, které mi nepřipomínaly nic známého a které snad přicházely z různých časů.
Otevřela jsem ještě jednou stolek a vyndala šátek. Byl z hedvábí, modrý s jemnými linkami malovaného vzoru. Měla jsem ho velice ráda, ale zřídka kdy jsem ho nosila. Patřil k mému parfému.
Hlasitě jsem se rozesmála - taková hloupost, vstoupit za zrcadlo! A hned ztichla, polekaná roztrženým tichem. Sklenička s vůní v mé kapse zastudila, když jsem se pohnula. V zrcadle jsem na pár chvil spatřila bledou dívku, seděla v křesle ovinutá barevným plédem, jako by byla nemocná. Rychle vzhlédla, jako by vycítila mou podivnou přítomnost. Její tmavé oči mi hluboce utkvěly; obraz pomalu matněl. To zrcadlo bylo veliký kamínek na cestě mé lásky.
Neměla jsem čas se převléct, a přitom jsem měla ve veliké skříni za mými zády mnoho věcí, které se na cestu hodily lépe než mé modré šaty se širokou sukní a zvonovými rukávy. Sama jsem si je ušila, když za okny sněžilo a lampy svítily do tmy jako zbloudilé světlušky. Líbily se mi, a tak jsem nechtěla, aby si mě v nich někdo prohlížel.
Věděla jsem, že už nemám mnoho času. Natáhla jsem ruku a zlehka se dotkla Možnosti před sebou. Studila a bylo v ní šedomodře smutno.
Zachtělo se mi být pouhou vzpomínkou.
Karlovy Vary, 1996
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama